NATO, Libye a čas

Rozvolněný rytmus života v Libyi podle znalců vždy dobře vystihovala zkratka IBM, sestavená z počátečních písmen arabských slov „dá-li bůh, zítra, možná“. V krizových chvílích ale tempo umí zrychlit i na severu Afriky. Když se zhruba před půl rokem podobně rozvláčně rozhodovaly země Severoatlantické aliance, zda podpořit povstání proti diktatuře Muammara Kaddáfího, docházela prohrávajícím povstalcům trpělivost a někteří z nich mluvili o bezvýznamnosti Západu. Jak známo, NATO to na poslední chvíli stihlo. V rozhodování jim jistě pomohl rozsah hrozícího krveprolití, relativně snadná proveditelnost akce v řídce osídlené zemi a Evropanům pak obavy z mohutných vln uprchlíků. Výsledek je nicméně skvělý: Kaddáfí byl ve chvíli vzniku tohoto textu na útěku, povstalci ovládají většinu země a Libye má naději vstoupit do nové éry.

35-kom-2_s.jpgGratulace z Íránu

NATO zkrátka odvedlo v Libyi dobrou práci. Přitom v březnu, kdy stáli povstalci před definitivní porážkou v Benghází, padala řada důvodů, proč se do libyjského konfliktu nezapojit. Před útokem varoval i tehdejší americký ministr obrany a nejvyšší představitelé americké armády. Hovořilo se o strategické bezvýznamnosti Libye, nebezpečí, že se Západ zaplete do vleklé občanské války, podpoří islamisty, zopakuje Afghánistán 80. let. Také Respekt se obával, že vstup Američanů do další války v muslimské zemi může změnit atmosféru na Blízkém východě a pomoci diktátorům otočit veřejné mínění proti demokratickým revolucím. Proti válce se stavěla veřejnost na Západě i populistická americká pravice, jež tvrdila, že prezident dělá v lepším případě fatální chybu, v horším porušuje ústavu a měl by být odvolán. V Evropě spor vrazil klín mezi aktivní Francii s Británií a pasivní Německo, které se dokonce během klíčového zasedání Rady bezpečnosti OSN zdrželo hlasování. Rozhodnutí ve prospěch útoku přesto především díky Evropanům padlo a dnes nikdo nepochybuje, že bez vzdušné podpory Severoatlantické aliance by teď Kaddáfí nikam prchat nemusel.

Západ zvládl libyjskou krizi chytře. Podařilo se mu získat podporu OSN včetně tradičních odpůrců mezinárodních zásahů Ruska a Číny, ještě důležitější však zřejmě byla podpora arabského světa v podobě souhlasného prohlášení Ligy arabských států. Spojené státy americké, nejméně oblíbený člen Aliance v oblasti, se držely po celou dobu zásahu diskrétně v pozadí, byť jejich technická pomoc byla zcela klíčová a evropské křídlo NATO by bez Američanů akci nezvládlo. Účast NATO se omezila na vzdušnou podporu kombinovanou s vojenskými poradci a informacemi výzvědných služeb. Do akce se navíc zapojily také Jordánsko a Katar, nezůstalo tedy u tradičního západního rozhodování o osudu muslimských zemí.

Akce v Libyi je i pozoruhodným příkladem, jak se Západ a především Spojené státy dokázaly poučit z chyb v minulosti. Kontrast mezi svrháváním Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího nemůže být větší. Revoluce v Libyi by bez pomoci NATO nezvítězila, diktátora ale svrhli samotní Libyjci a akce nevyvolala vlny odporu v okolních zemích. Ikonickým obrazem konce iráckého diktátora se před pár lety stala jeho socha kácená v centru Bagdádu americkým transportérem. V centru Tripolisu se do Kaddáfího paláce prostříleli zarostlí mladí Libyjci, a když se po zemi koulela pozlacená hlava ulomená z Kaddáfího sochy, nebyl kromě novinářů katarské Al-Džazíry žádný cizinec v dohledu. Proti akci v zahraničí protestoval nejhlasitěji Hugo Chávez, zatímco dokonce i Írán povstalcům k úspěchu pogratuloval.

Opatrný postup ale měl svoji cenu. Přímočařeji vedený útok by nemusel trvat šest měsíců a počet obětí mohl být nižší. Akce NATO navíc sklízí kritiku, podle níž Aliance překročila mandát OSN, když se v podstatě stala letectvem povstalců a v závěru během útoku na Tripolis útočila i na obranné pozice prorežimních jednotek. Kritici tohoto postupu se obávají, zda NATO nezdiskreditovalo koncept ochrany civilistů na půdě OSN a jak obtížné bude příště znovu získat souhlas Rady bezpečnosti. Ostatně Čína a Rusko teď odmítají postup proti Sýrii právě s odkazem na „zneužití“ rezoluce proti Libyi.

Další na řadě

Úloha NATO v Libyi nekončí, spojenci hodlají hlídkovat nad zemí v rámci mandátu o ochraně civilního obyvatelstva i nadále, zřejmě do svobodných voleb. To by mohlo fungovat jako prevence před katastrofickým scénářem, kdy by se některá z povstaleckých frakcí „utrhla“ a pustila se do svých dosavadních spojenců silou. Libye nemá žádnou demokratickou zkušenost, Kaddáfí rozvrátil většinu státních institucí a rovnováha sil bude dlouho křehká. Libyi určitě stále hrozí osud Afghánistánu konce 80. let nebo Iráku po svržení Saddáma Husajna. K Alianci se ve stabilizaci situace a budování vládních struktur určitě může a chce připojit Evropská unie, i nadále se však určitě vyplatí pracovat pokud možno pod hlavičkou OSN.

Další otázkou na stole je pak osud Sýrie, kde je povstání drceno silou podobně, jako tomu bylo na začátku v Libyi. Zopakovat úspěšnou akci vypadá lákavě, v tuto chvíli to ale příliš pravděpodobné není. Sýrie není pás měst podél moře, každá vojenská akce bude tedy mnohem složitější. Leží na citlivém místě vedle Izraele a Iráku. Získat souhlas mezinárodního společenství by bylo mnohem těžší. Ani Američanům se do dalšího konfliktu nechce. Vzhledem k tempu změn na Blízkém východě není však možné cokoli vyloučit.