„Vytvořili si svého lidového hrdinu. Přejí si, abych dělal věci, které nemůžou. Mají svou práci, svůj život, dělají třeba pojišťováka…, ale zároveň v nich někde hluboko dřímá Keith Richards,“ říká ve svém životopisu kytarista Rolling Stones o vztahu publika k popovým idolům.
Richardsova sebestylizace vysvětluje, proč za svého života leckdy dělal výstřelky, které si běžný smrtelník nemůže dovolit, a jeho téměř pětisetstránkový Život je dalším ze způsobů, jak tomuto obrazu lidového rebela vyhovět. Na rozdíl od hnidopišské biografie bývalého baskytaristy Rolling Stones Billa Wymana jsou jeho vzpomínky furiantským monologem, v němž si nebere servítky ani nedomýšlí důsledky svých výroků. Proč taky, je to přece jeho příběh. A Richards jej – prostřednictvím novináře Jamese Foxe – podává se sžíravým nadhledem. I to byl hlavní důvod, proč si na knize po britském vydání noviny smlsly a hojně citovaly z kontextu vytržené poznámky na adresu Micka Jaggera, zmiňovaly se pasáže věnované velikosti zpěvákova penisu i jeho touha získat titul „sir“.
Výjimečnost Richardsových vzpomínek tedy netkví ve faktografické přesnosti ani ve snaze uchopit minulost Rolling Stones s odstupem, ale v drze sebevědomém tónu, který nejlépe odpovídá nátuře rock’n’rollu. Richards se kaje, zpovídá, machruje, hlavně však chce čtenáře bavit. Jeho styl barového vypravěče nejlépe působí ve chvíli, kdy vzpomíná na bouřlivě bohémskou etapu kapely. Jde totiž o přímé a živé svědectví o britské poválečné generaci, která se narodila ještě za hřmotu bombardování a možná i kvůli tomu si vytvořila vlastní, s ničím nesrovnatelnou kulturu. Vládl jí rockový rytmus a vzdor, byla nepochopitelná nejen pro spořádané rodiče, vlivu rock’n’rollu se děsila i britská vláda. Policejní dohled a šťáry v bytech se pro členy vlasatých Rolling Stones staly koncem 60. let denním chlebem.
Když ale časy soubojů s establishmentem odezní a Rolling Stones se stanou globální kapelou, začne Richardsův namistrovaný tón působit otravně a nezajímavě. S jedinou výjimkou – když začne hovořit o hudbě. V té chvíli se opět obnaží a nešetří obdivem ke svým idolům – hráčům z kapely Elvise Presleyho, Jerrymu Lee Lewisovi nebo Charliemu Wattsovi, který je pro něj nejlepším bubeníkem dvacátého století.
Je taky sympatické zjistit, že tak ostřílený hudebník po takřka padesáti letech na hudební scéně pořád zažívá vzrušivé chvění z koncertování. Jak sám říká: „Pokaždé když zaslechnu zvolání ‚Dámy a pánové, Rolling Stones‘ a zahraju první tón, je to, jako bych seděl na špičce letící rakety.“
Keith Richards: Život
Přeložila Alexandra Fraisová, Ikar, 488 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].