Poslepu

Svět je obrovskou kostnicí. Jen pokud by ho vyplňovalo pouze moře, pokud by neexistoval jediný ostrov, jen potom by bylo možné, aby na něm člověk nezanechal jediný otisk bolesti, píše italský spisovatel Claudio Magris v románu

Poslepu.

Pokouší se v něm o nemožné. Zachytit skrze vyprávění bývalého komunisty Salvatoreho Cippika (který zažil občanskou válku ve Španělsku, koncentrační tábor i komunistický lágr) šílenství a krutosti dvacátého století. Nebo odvážněji: povahu samotného zla. Ocitá se však v paradoxu, když o těchto zvěrstvech vypráví poetickým stylem, a tak je estetizuje.

Ukrývání v avatarech

Claudio Magris má dar nacházet pro široce roztříštěná témata sjednocující symbol. Když v jeho asi nejznámější knize Dunaj líčil dějiny střední Evropy, vyprávěl o nich tak, že sledoval evropský veletok a jako na vlasec na něj navlékal jednotlivé události evropských měst nebo příběhy intelektuálních elit tohoto prostoru.

V románu Poslepu v sobě fiktivní postava Salvatoreho Cippika nese kromě svého příběhu osudy spoluvězňů a dávných dobrodruhů nasazujících svůj život a ničících životy druhých pro utopickou ideu. On sám jako komunista bojoval proti fašistům ve Španělsku. Když se jeho země přidala během války na Hitlerovu stranu, odešel do Jugoslávie, aby proti nacistům bojoval s partyzány, a za odbojovou činnost skončil v Dachau. Po skončení války se sice vrací do Jugoslávie, protože ale dochází k rozchodu Stalina a Tita, je obviněn ze špionáže pro Kominternu a uvězněn v lágru na Pustém ostrově, kde s ním bylo zavřeno a mučeno na 50 tisíc vězňů. Teď je Cippico pacientem psychiatrického ústavu v Hobartu, australském městě, kam emigroval.

To všechno se dozvídáme především z jeho lékařské zprávy a pak už jen z náznaků a stručně pronesených poznámek. Román je totiž stylizovaným dopisem, v němž Cippico sepisuje své paměti na zadání ošetřujícího lékaře. Pro Cippika je však i on jedním z dalších věznitelů, a tak před ním svůj osud maskuje a skrývá tak, že vysílá své vědomí do různých avatarů, aby v nich ukryl své pravé já, umlácené dějinami. Mezi nimi se nejčastěji objevuje dobrodruh Jorgen Jorgenson, historicky doložená postava. Jeho osud se s Cippikovým protíná právě na půdě australského kontinentu. Tady se Jorgenson narodil, než se vydal na pouť, která ho zavedla až na Island, kde se na dva měsíce prohlásil „protektorem“, když se svou posádkou svrhl dánskou správu. Brzy byl ale poražen dánskými jednotkami a uvězněn, až skončil v trestaneckém táboře v Austrálii.

Není úplně jasné, proč si Magris jako jednoho z hlavních Cippikových avatarů volí zrovna Jorgensona. Možná proto, že jde o „první výrazný lidský osud globálně rozpažený z jednoho okraje na druhý, od efemérní utopie k trestaneckému peklu“, jak píše ve skvělém doslovu Václav Jamek. Přímé souvislosti s tragédiemi 20. století v něm však najdeme jen s jistým úsilím. Ale Magris jde ještě dál. Zástupy Cippikových předchůdců vypočítává až k Jásonovi, vůdci Argonautů pátrajících po zlatém rounu, čímž jeho román získává mýtotvorné rysy – stačí ovčí kůži nahradit touhou po moci nebo utopickou vizí, za níž se lidstvo v každé době hnalo, ať už šlo o království Boží, vládu nadčlověka nebo komunismus. Cíl pak vždy ospravedlní prostředky, „všechno, milý příteli, je posléze nevyhnutelné“, říká Cippiko.

Ve výlevce dějin

Z rozpolcení a míchání identit hlavního hrdiny vychází chaotické zahájení románu, v němž se střetává několik dějových linek. Jednotlivé osoby splývají, není jasné, o kom a proč Cippiko mluví a jak spolu jednotlivé události, ba i věty souvisejí. Zmatení je samozřejmě záměrné, odráží se v něm poničená Cippikova mysl a možná i způsob psychické obrany a sebeklam. Claudio Magris tu však přesahuje míru srozumitelnosti a zbytečně napíná čtenářovu trpělivost. Trvá celých sto stran, než se z tohoto disharmonického hluku vynoří srozumitelná linie. Teprve pak se před čtenářem začne postupně vynořovat vrstevnatá krajina symbolů a metafor, které Magris uvádí do překvapivých souvislostí. Přece jen se tu jasněji vyjevuje, v jakém smyslu se Cippikův osud zrcadlí v Jorgensonově nebo Jásonově, román nabírá na lyrické síle, ale zároveň je stále sevřenější. Nakonec získává charakter tragické poémy, v níž se každá zrada, útěk a bratrovražda postupně stává vzpomínkou, aby celý kolotoč mohl začít znovu. Lidské životy opět strhává vír historických událostí a končí ve výlevce dějin.

Vraťte rouno beranovi

Titul románu se vztahuje k metaforickému obrazu, k němuž se Magris v různých obměnách vrací. Tím prvním je dobytí Kodaně anglickým loďstvem v roce 1801. Když se dánské hlavní město vzdávalo a vyvěsilo bílou vlajku, viceadmirál Nelson si přiložil dalekohled na své slepé oko zakryté páskou, prohlásil, že nic nevidí, a nechal dál odstřelovat kodaňské domy a ulice. Podle Magrise jsou celé lidské dějiny takovým dalekohledem přiloženým k zakrytému oku.

K zaslepenosti ale odkazuje i líčení tragické příhody Argonautů, které po tom, co osvobodili ostrov Dolionů od strašlivých obrů, zavál v noci vítr zpět k pobřeží ostrova. Dolionové si je ve tmě spletli s nepřáteli a obě skupiny se pustily do bratrovražedného boje. „V tom prachu a v těch temnotách nemusíš mít zavázané oči, abys byl slepý,“ představuje si Cippico.

V podobném vrstvení metafor a jejich splétání vede Magris svou meditaci o povaze zla. Čerpá při tom ze své obdivuhodné erudice, nachází další a další historické odkazy a souvislosti, jeho román tak ale nakonec působí trochu učenecky. Navíc – ve zdejším kulturním prostoru se o tématu holocaustu, utopiích a osobní odpovědnosti napsalo snad vše podstatné. Originalita Magrisova románu tedy leží spíše v nápadité experimentální formě než v samotném obsahu, analýze zla a hledání jeho příčin. Rozporuplný je i jeho poetický styl a básnický jazyk, v němž sice osvědčuje spisovatelskou bravuru, zároveň jím ale kritizované násilí estetizuje. Není samozřejmě prvním, kdo tak činí, ve stejné ediční řadě Mladé fronty nedávno vyšel například román Herty Müllerové Rozhoupaný dech o životě v sovětském lágru psaný lyrickým jazykem. Müllerová ale zápas o přežití popisuje metodicky a detailně, téměř jako příručku pro příští generace, zatímco Magris buduje intelektuální konstrukt, jakousi novodobou verzi Argonautik. Nebo se to alespoň z jeho literárního rozpřažení zdá.

Jeho román je však v podstatě dalším kritickým pamfletem v dlouhé řadě – byť skvěle vystavěným; nehledá východiska. Náznak lze snad najít jen v promluvě Cippika, v níž tvrdí, že se člověk musí vzdát touhy po nadvládě nad druhým: „Zlaté rouno by se mělo vrátit zvířeti, protože jedině na ovčím hřbetě bylo tam, kde mělo být.“

Claudio Magris: Poslepu

Přeložila Kateřina Vinšová, Mladá fronta, 336 stran