Unaveni Facebookem

Jen těžko bychom hledali přesnější symbol dneška, než jsou sociální sítě. Vedle milionů lidí, kteří se postupně přidávají ke globální rodině a spokojeně v ní existují, se právě teď vynořuje to, co jednou prostě muselo přijít. Zástupy frustrovaných „surfařů“, kteří míří přesně opačným směrem.

38A_stransky_R33_2011_s.jpgOdcházím

Zuzana Šorejsová (27) si jednoho dne uvědomila, jak je to celé padlé na hlavu. Mluvíme o zhruba hodinové pouti, kterou každý den podnikala po mnoha komunikačních platformách, na nichž se vyskytovala. Zkontrolovala pohyb na Facebooku („Byla jsem zvědavá, co tam kdo napsal.“), pak na Twitteru, následoval blog a e-mail, přičemž vedle notebooku poblikával mobilní telefon a čas od času jí na obrazovce vyskočilo ICQ. Když si kolečko odbyla, měla chuť začít od začátku a opět se mrknout na Facebook. „Říkala jsem si – musím to zkontrolovat, co když mi tam mezitím někdo něco napsal,“ směje se rodačka z Hradce Králové, která poslední tři roky pracuje v Praze jako asis­tentka ve firmě vymáhající dluhy. „A uvědomila jsem si, že to prostě není normální. Ta neustálá touha kontrolovat dvacet různých účtů mi začala přerůstat přes hlavu.“

Zuzana na Facebook vstoupila před třemi lety během „au-pairování“ v britském městě Canterbury, ale skutečně ho začala používat až po návratu domů. Záhy k sociální síti, na níž dnes celosvětově visí 750 milionů lidí, získala dosti ambivalentní vztah: na jednu stranu ji bavilo vědět, co se kde šustne, na straně druhé přibývalo situací, s nimiž si nevěděla rady nebo ji přímo obtěžovaly. Mluví se o nich od samého vzniku Facebooku: povrchnost sdílených informací, jejich množství, omezená možnost ovlivnit, jak vaši přátelé naloží s informacemi, které jim ukážete, volná společenská pravidla. „Mně vlastně připadá neslušné nereagovat nebo se při odchodu z chatu nerozloučit, ale hodně lidí to vidí jinak,“ říká Zuzana. Ze zábavného komunikačního prostředku se tak stala iritující povinnost zabírající čím dál tím větší díl dne.

Na přelomu roku se tedy Zuzana rozhodla účet zrušit. Jenže to není jen tak. Jednak Facebook odchody komplikuje (po deaktivaci účtu se nesmíte dva týdny na stránce nijak objevit, jinak se obnoví) a pak – v následujícím půlroce měla několikrát chuť se vrátit. Hlavně proto, že vypadla z orbitu přátel a rodiny a cítí se izolovaná. „Občas nakouknu přes přítelův profil, ale vrátit se zatím nechci,“ říká.

Zběžné porozhlédnutí po virtuálním Česku i jiných zemích ukazuje, že slečna Zuzana není osamocená ani v tom, co udělala, ani v důvodech, které ji k tomu vedly. Třeba Evu Čermákovou, kterou na Facebook přivedla loni chuť připojit se ke skupině protestující proti tehdejšímu šéfovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi, už po několika měsících vyhnal zejména pocit zahlcení informacemi, o něž nestála, od lidí, které neznala. „Žádost o zařazení do seznamu přátel mi třeba poslalo čtyřměsíční dítě,“ líčí matka tří synů. „Místo abych psal esej, brouzdal jsem po přátelích. A nakonec mě začalo otravovat, že vím přesně, co tam napíšou,“ svěřil se nedávno televizi CNN vysokoškolský student z americké Virginie Kip Krieger, který svůj účet nakonec nezrušil, ale právě významně omezil svůj pobyt a aktivity na něm.

Jako chipsy

Statistiky ukazují zcela opačný trend. Jestliže dnes má Facebook 750 milionů uživatelů, ještě před rokem jeho zakladatel Mark Zuckerberg slavil překročení půlmiliardové hranice. Mikroblogovací síť Twitter si každou chvíli připíše další rekord v počtu odeslaných „tweetů“ (krátkých zpráv): zatímco před dvěma lety to bylo 10 milionů denně, dnes je to 200 milionů. Ani Češi nezůstávají pozadu – ke konci loňského roku měly účet na Facebooku tři miliony lidí a jen loni jich přibyl necelý milion.

Jenže podrobnější pohled naznačuje, že realita je barevnější. A to jak podle absolutních čísel, tak skrze nejrůznější studie negativních dopadů, které intenzivní užívání sociálních sítí přináší. Celkově se sice facebooková rodina rozrůstá, ale nárůst se zpomaluje (zatímco loni přibývalo 20 milionů uživatelů měsíčně, letos necelých dvanáct) a zhruba v posledním roce kolují zprávy, že počty uživatelů ve vyspělých zemích (Spojené státy, Británie nebo Norsko) klesají. Firma sama počty o smazaných účtech nikdy nezveřejňovala a nedělá to ani teď a její představitelé tvrdí, že odchodů je velmi málo. Podle nejrůznějších ukazatelů lze však pohyby v počtech uživatelů odhadnout: Facebook kupříkladu zveřejňuje a inzerentům ukazuje, jak velké množství lidí lze na jejich stránce v jaké zemi zasáhnout reklamou. A zatímco dosud tento údaj rostl, letos na jaře začal ve zmiňovaných zemích padat.

A navíc se v poslední době objevila řada studií, které ukazují, že lidé si s překotně se vyvíjejícími technologiemi nevědí rady. Vědci z britské Univerzity v Cambridgi například spolu s výzkumníky z tamní telekomunikační firmy British Telecom osm měsíců zkoumali třiašedesát rodin ze čtyř zemí – vedle Británie také Spojených států, Austrálie a Číny. Rodiny si vedly deník o tom, jak často a jak intenzivně používají „informační a komunikační technologie“ a jaké to má na ně dopady. První překvapení přišlo v okamžiku, kdy se účastníci výzkumu podívali na svoje záznamy. „Mnozí z nich netušili, jak moc technologie používají, kolik času tím tráví,“ telefonuje z Cambridge jedna z výzkumnic Tanya Goldhaberová. „Je to stejné, jako když celý den uzobáváte chipsy, dokud neuvidíte velikost sáčku, neuvědomíte si, kolik jste toho snědli.“

A další překvapení přišlo u emocí, s jakými svůj pobyt ve virtuálním prostoru lidé hodnotí. Vedle národních specifik (Číňané se třeba mnohem více než „zápaďané“ bojí, že jim technologie zničí kulturu, zatímco Američané, Britové a Australané si stěžují na dopady na rodinný život) se ukázalo, že více než třetina respondentů se cítí technologiemi „zahlcena“ a nejvíce z nich jako důvod stresu a přetížení uvedlo právě sociální sítě. „Mají pocit, že se od nich očekává, že budou neustále k zastižení a aktivní, což nelze splnit,“ říká další výzkumnice z Cambridge Anna Mieczakowská. Přehlcení platí i pro teenagery, o nichž si zpravidla myslíme, že technologie prostě milují. Třetina respondentů také vědcům sdělila, že se snaží svůj čas věnovaný sítím omezovat.

Nic z toho nedokazuje škodlivost sociálních sítí. „Je to jako s hlučným barem – někteří lidé se tam cítí skvěle, jiní tam nejdou, další se přijdou podívat a pak zase odejdou,“ popisuje Tanya Goldhaberová. O tom, jak pobyt na sociálních sítích mění chování, či dokonce mozkové pochody, se živě debatuje. Varuje před tím kupříkladu britská neuroložka Susan Greenfieldová, která tvrdí, že sociální sítě produkují infantilní a sebestředné osobnosti (v komunitě kolegů je ale kritizována za to, že nemá v ruce žádná data).

A naopak existuje celá řada studií, jež ukazují pozitivní dopady sociálních sítí. Třeba loňská analýza z dílny dvou amerických univerzit (Kalifornské a Harvardovy) ukazuje, že pro milovníky sociálních sítí přestávají platit tradiční faktory, které obvykle silně ovlivňují to, s kým lidé navazují vztahy. Pád tabu platí zejména pro barvu kůže.