Ty rovnátka neseděj

Probouzím se okolo šesté hodiny ranní podle již několik let navyklého a spolehlivého biologického budíku. Díky za něj, nemusím jako ohluchlý zapojovat složité budící mechanismy. Je sice pravda, že funguje i ve volných (rozuměj nepracovních) dnech, ale to se dá snadno vyřešit přemlouváním organismu v pokračování spánku. Dnes tomu tak není, musím jej přemlouvat naopak k činnosti. Dá si za ta léta říct.

Rituály kolem ranní hygieny se poněkud zjednodušily, neboť děti jsou většinu času mimo domov na studiích a manželka si ráda ráno trochu pospí. Toaleta i koupelna jsou moje aspoň po dobu dvaceti minut, takže je čas na rozvážné jednání, jehož výsledek ovlivní náladu po celý den. 

Ze světa absolutního ticha mě vysvobozuje „kochlík“. Medicína se vyvíjí mílovými kroky vpřed ve všech oblastech. Stejně tak i v ORL (čili ušní, nosní, krční). Chytří vědci vymysleli tzv. kochleární implantát, který mi byl, když jsem před rokem a půl nenadále ohluchl, voperován do hlavy v místě kochley (česky hlemýždě). Pomocí „kochlíku“, zavěšeného za uchem, mám zprostředkovány sluchové vjemy. Ty je potřeba se naučit rozlišovat, rozpoznat, co vlastně slyším. Úžasné! Každodenním slovním cvičením se ženou si zvykám na mluvené slovo. Chvíli to trvá, než se zorientuji ve zvucích. Zatím tomu všemu ještě moc nerozumím, ale stav se zlepšuje velmi rapidně. Super. A vyrážím do práce.

Po vyhraném boji s počítačem jsem připraven pracovat. Sestřička Libuška, s níž pracuji déle, než jsem ženatý, se statečně pere s mým nechápavým pohledem, když mi líčí blbou situaci na silnici při cestě do práce. S povzdechem vše zopakuje ve – pro mě – srozumitelné podobě. Kombinací všech forem „poslechu“ (kochlík, odezírání ze rtů, znaková řeč) mi dojde, že nějakej kretén se na cestě otáčel s traktorem, převrhl valník a zabral celou silnici. Vzápětí se utvořila dlouhá fronta aut a lidé uvolnili svoje emoce. Tak to bude dobrý den!

„Tak co, Luky, máte ve třídě víc kluků, nebo holek?!“ „Holky mě nezajímaj, jsou praštěný a nic s nima neni,“ odpovídá mi devítiletý Lukáš. No, než začne zjišťovat, že druhá část jeho odpovědi není tak zcela pravdivá, musíme mu pomoct. Má vadu chrupu, která by mu mohla vadit i z estetických důvodů. Hormony na něj za chvíli vlítnou. „A jak nosíš rovnátka, co?“ „Dobře, no teda jen v noci,“ povídá s lišáckým, ale zároveň zkoumavým pohledem, co já na to. „Poslouchej, a ty nemáš počítač nebo nekoukáš na televizi?“ „Koukám a počítač mám taky.“ „Tak proč u toho nenosíš rovnátka? Moc při tom mluvit nemusíš, ne?“ Chvíli přemýšlí a pak povídá: „Jo, to by šlo.“ „Prima, tak se do toho dej.“

Osvěžující konverzaci střídá maminka s holčičkou. Maminka nasazuje dramatický hlas: „Pane doktore, ty rovnátka neseděj.“ „A jak je dcera nosí?“ „Nenosí, neseděj.“ „Ale doteď seděly, ne?“ „No, jo ale měla rýmu, tak to přestala nosit, a neseděj.“ „A točili jste šroubem?“ „Každej tejden, jak jste řek’!“ „Hm, tak se na to podíváme.“ Otočením šroubu nazpět se situace upraví.

Poledne. Jídlo do mě padá, pití též. Tady je situace poněkud složitější z hlediska zvuků. Bouchání talířů, příborů, rozhovory lidí… Po rámusu v jídelně konečně trocha odpočinku. Ke konci dnešní ordinace pak přichází „usměvavé sluníčko“. Má krásně vyčištěný chrup, zámky neulámané, drát nepíchá a vada se krásně rovná. 

Po příchodu domů vypnu „kochlíka“, nechci nikoho vidět. Ležím, noviny mi padají z rukou, blahodárný půlhodinový spánek mě osvěží. Po slovním cvičení s „kochlíkem“ a vychladnutí z dramatických zpráv v TV mi dnes spraví náladu DVD. A jdu spát.

MUDr. Alexej Říha, ortodontista