Nekonečná, téměř průzračná modř

Prvotina japonského spisovatele Rjú Murakamiho z roku 1976 způsobila na tamější literární scéně poprask. Knihy líčící střet východní a západní kultury sice již v té době vystačily na samostatný obsáhlý žánr, ale Murakami tento konflikt vyhrotil, když postavil do kontrastu japonskou tradici se západním

kontrakulturním hnutím.

Útlá knížka se silně autobiografickými prvky zavádí čtenáře do prostředí skupinky pozdních teenagerů a raných dvacátníků, kteří vedou stejně agresivní a nespoutaný život jako jejich evropští nebo američtí vrstevníci v šedesátých letech. Prázdnotu vzešlou z odmítnutí obecně přijímaných hodnot generace rodičů zahánějí volným sexem, výtržnostmi, vandalismem, nezřízenou konzumací drog a divokou sebedestrukcí.

Hlavní hrdina Rjú žije spíš ve svých snech a halucinacích než v realitě. Patří do party vlasáčů, která se za hlasitého zvuku rockových alb od Doors a Rolling Stones poflakuje městem Sasebo, užívá si mejdanů do ranních hodin a na drogy si vydělává prostitucí s americkými vojáky z nedaleké letecké základny. Ačkoli je Rjú svědkem znásilnění, krvavé bitky na hudebním festivalu nebo pokusů o sebevraždu svých přátel, největší úzkost mu nakonec způsobuje pohled do vlastního zmateného nitra. Neví, čeho by byl on sám schopen. Proto mu pohled dovnitř působí větší závratě než ten obrácený navenek.

Z Nekonečné, téměř průzračné modři sice čiší juvenilní okouzlení sebou samým (Murakami jej napsal během studií ve čtyřiadvaceti letech), ovšem autor tu již nalezl své dlouhodobé téma, kterým je fascinace špínou nočního života. Českým čtenářům může být známý i jeho pozdější a propracovanější román V polévce miso, jenž mapuje prostředí sexuálních podniků v Tokiu.

Murakami se přes viditelná úskalí většiny mladických debutů přenesl svou schopností vidět a popisovat děje bez jakékoli příkrasy, nebo dokonce zaujetí stanoviska. Sám fotograf a filmař (knihu v roce 1979 převedl i na plátno) nemá sklony halit explicitní scény do oparu náznaků a zjemňovat je. Jeho styl není vypravěčský, podobá se spíš pohledu nezúčastněné kamery, která také neumí přivírat oči, ale musí zachytit vše, co se před ní odehrává. Na západního čtenáře to může působit jako stranění krutosti, ale jde jen o tradiční japonskou schopnost ponechat násilné výjevy bez morálního odsudku. Styl této novely se tak dá číst jako výrazná metafora apatie a odtažitosti dospívajících, kteří se zdráhají stát součástí konformního světa a emocionálně se v něm angažovat. Murakami tento princip uplatnil s důsledností, jež i po pětatřiceti letech vyvolává mrazení.

Rjú Murakami: Nekonečná, téměř průzračná modř

Přeložil Jan Levora, Argo, 130 stran