Nestává se často, aby si postkomunistické země mohly říct, že dohnaly Spojené státy. Nebo je to tentokrát jinak a ony dohnaly je? Bohužel se zdá, že platí to druhé. Po západním světě se šíří politika nulové tolerance. Opozici se jeví, že čím méně bude komunikativní a čím více nechá utopit ty, kteří zrovna vládnou, tím více vydělají. Tak třeba republikáni smažili prezidenta Obamu tak dlouho, až Amerika ztratila nejvyšší ekonomický rating.
Podobně v Česku ničí jakoukoli dohodu mezi vládou a opozicí kdysi vyhlášená tzv. nulová tolerance. Při této strategii se ale zapomíná na to podstatné – čemu jsou a mají být politici loajální? Je to straně, nebo svým občanům? Pakliže někdo nevidí možnost kompromisu, měl by z politiky odejít, i kdyby měl ten nejlepší program na světě. Není možné totiž cokoli prosadit bez společenské dohody.
Svět se dnes obává, že se blíží druhá finanční krize. Paradoxní je, že tentokrát je jedním z hlavních viníků krize politiky či přesněji vládnutí. Ukazuje se, že cosi jako neregulované trhy neexistuje. Stačí totiž jedno chybné vyjádření, politický pakt či absence kompromisu a trhy panikaří. Regulátorem je tu tudíž i pouhé slovo.
Není divu, dokonce i neživotné trhy si všímají, že mizí výjimečný dar západních civilizací, a to schopnost spravovat zemi na základě jakési nepsané shody, že obecný zájem je hlavním cílem. Že se vládne prostřednictvím předvídatelných kroků a dohod, které přesahují program jedné strany a jedno volební období.
Vinit v tomto případě pouze politiky však není zcela namístě. Možná ještě větší odpovědnost nesou například v Americe občané než jejich reprezentanti. Přistoupili totiž na konfrontační styl volby, který politici „pouze“ akceptovali. Volební vítězství dnes umí zařídit organizace (například Tea Party) čítající statisíce poslušných lidí. Kandidátům pak položí otázku: Budeš výhradně plnit naše požadavky? Pokud ano, staneš se kongresmanem. Pokud ne, tak sbohem. Politici se pak bojí kompromisu, protože ten znamená, že nebudou znovu zvoleni.
Jisté zablokování politického systému ale neřeší jen Američané. Obdobné téma probírají i ve Velké Británii, kde většinový volební systém začíná přinášet více problémů než užitku. Nedokonalost politických pravidel ostatně probíráme i tady v Česku. Ve všech zemích je hodně dobrých nápadů, jak systém změnit k lepšímu. Zároveň ale platí, že není nic těžšího než takovou změnu prosadit. Nedá se totiž spočítat, komu by nová pravidla více prospěla, takže se toho strany bojí. Každopádně o důsledcích krize politiky si můžete přečíst v článku Jiřího Soboty na str. 17–21.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
