Hudební styl chillwave se vrací k popu 80. let

Hudba se ráda váže na vzpomínky. Chová se jako spouštěč, vytváří zkratky k dávno zapomenutým pocitům. Proto se do paměti tak nesmazatelně vpíjejí skladby, které člověk slýchával, když se o slovo hlásilo dospívání. Neopakovatelná intenzita zakoušení samostatnosti i prvních lásek zůstává spjatá s jejich tóny. Už proto je velice snadné propadnout posluchačské nostalgii. Jak s přibývajícími léty ubývá formativních zážitků, vytrácí se i touha objevovat novou hudbu.

Na tomto koloběhu by nebylo nic výjimečného, kdyby internet v posledních dvou sezonách nepřinesl zcela nový trend velmi mladých muzikantů, kteří šalebné kouzlo nostalgie vědomě zabudovali už do své rané tvorby. Vzpomínají, aniž by vzhledem ke svému věku vůbec měli na co. Takové je i aktuální debutové album

Within and Without

sedmadvacetiletého Ernesta Greena, který působí pod hlavičkou projektu Washed Out. Kritiky jej vyzdvihují za to, že přináší ozvěny syntetické hitparádové hudby, kterou její autor vnímal jako dítě v zapadlém zemědělském městečku Perry ve státě Georgia.

Stylu, který Washed Out zastupuje, se říká chillwave, což ve volném překladu znamená zklidněná vlna. Při vyvolávání onoho klidu se tu přitom pracuje s hodnotami, jež jsme zvyklí spojovat s úplně jinými emocemi. Totiž s komerčním popem 80. let. Sóloví, povětšinou podomácku nahrávající hudebníci jako Washed Out, Toro y Moi, Neon Indian nebo Memory Tapes se chytají tehdejších velkých hudebních gest a bombasticky přepjatých emocí a bez jakékoli známky ironie si tyto často vysmívané a kýčovité postupy idealizují.

Nepřestat myslet pozitivně

Vysokoškolský diplom by se dal považovat za slibný start profesní kariéry. Když ovšem Ernest Greene před dvěma roky absolvoval v oboru knihovnictví, otevřely se před ním spíše chmurné vyhlídky. Postihl ho totiž osud takřka čtyřiceti procent současných amerických dvacátníků, kteří kvůli zhoršené ekonomické situaci nejsou schopni najít si odpovídající práci, zajistit si dostatečné příjmy, a proto se po studiích stěhují zpět ke svým rodičům.

Greene se tedy znovu ocitl ve svém dětském pokojíčku a začal ho pronásledovat pocit životního selhání. Zatímco přes den marně rozesílal na všechny strany e-maily se svým životopisem a lámal si hlavu, jak sežene peníze na chystanou svatbu, večery trávil u laptopu (se sluchátky na uších, aby nebudil rodiče) skládáním étericky zamlžených melodií. Záhy do nich pronikly ozvuky šťastného dětství v reaganovských hyperkonzumních 80. letech. Prosáklo do nich cosi z naivity rané Madonny a filmových melodií ke Krotitelům duchů nebo Policajtovi z Beverly Hills, ovšem jejich původní bezstarostnost Greene zahalil do chomáčků současného stesku a hledání ztracené stability.

„Melodie i texty pro mě byly vzpruhou a připomínkou, abych nepřestal myslet pozitivně,“ vysvětluje dnes svoje pohnutky Greene. Jakmile je pod jménem Washed Out umístil na sociální síť MySpace, začalo se dít něco pozoruhodného. Touto bezkonfliktní harmonickou hudbou se totiž dotkl skrytých emocí svých vrstevníků a rázem se stal miláčkem hudebních slídilů a posléze i oficiálního tisku.

Nezaměstnaný knihovník, který nikdy neplánoval svou hudbu vydávat, se nakonec nechal přemluvit i k živému vystupování. Jeho teprve druhý koncert v životě byl v New Yorku dlouho dopředu vyprodaný a Greenovi se při té příležitosti dostalo velkého profilu v The New York Times. Vše pak korunoval akademický list Library Journal, když jej loni označil za „(pravděpodobně) nejúspěšnějšího muzikanta z řad knihovníků“.

Únik před krizí

Tehdy se zrodila i žánrová kolonka chill­wave. Může za ni uštěpačný bloger Carles, zakladatel módního a velmi jízlivého serveru Hipster Runoff. Ten si povšiml stylových podobností u výše zmíněných projektů z různých koutů Spojených států. Z popudu vlivného internetového hledače tak vznikla soudržná scéna interpretů, kteří se předtím vůbec neznali, což je pro vznikání žánrů na síti příznačné.

Příznačná je i jiná věc. Díky vzývání přikrášlené minulosti představuje chill­wave ukázkový únik před důsledky ekonomické krize. Přesto je na zavírání očí hudebníků před jejich současnými problémy něco objevného. Pracují totiž se syntezátorovými zvuky, které jsou už od osmdesátých let symbolem komerce a hudebního vyprázdnění. V jejich podání ovšem takto nepůsobí. Nová generace alternativních muzikantů našla v kašírovaných zvucích nefalšované současné emoce, jež se pohybují v rovině idealizovaného snění o požehnané minulosti.

Aktuální album Within and Withoutje toho příkladným a notně chytlavým důkazem.