Cikáni

Před šestatřiceti lety mu vynesla věčnou fotografickou slávu, přesto si ji vždycky přál předělat. Nyní se Josef Koudelka (73) dočkal: kniha

Cikáni

konečně vychází podle jeho ideální představy. V původní francouzské podobě z roku 1975 to byl takový „katalog dobrých fotografií“, jak autor sám říká, zatímco nová knížka je podle něj více „o životě“. Vedle českého Torstu ji vydalo v jazykových mutacích šest dalších prestižních světových nakladatelství. A už pár dnů po jejím opuštění tiskárny můžeme směle říci, že jde o jeden z knižních počinů roku.

Krásní a hrdí

Život v romských osadách v Čechách, na Moravě a Slovensku se Josef Koudelka rozhodl zdokumentovat v 60. letech. Pro tehdy začínajícího fotografa snímajícího především ruch v pražských divadlech to bylo setkání s naprosto odlišným světem, než na jaký byl z okruhu zdejší bohémy zvyklý. V chatrčích nevybavených ani základními výdobytky moderní civilizace fotografoval příslušníky etnika, kterému Československo krátce předtím zakázalo kočovat, které si ale přesto udrželo svou hrdost a krásu. Alespoň v pohledu Josefa Koudelky.

Na jeho snímcích vidíme šarmantní chlapíky s houslemi pod bradou, usměvavé krasavice s penízky ve vlasech, děti popelící se v prachu dřevěných světnic, pohřby, svatby. Zkrátka romantický svět Romů, který v pozdějších letech odválo do zapomnění jejich nucené sestěhování do betonových králíkáren na okraji velkých měst.

Koudelka dnes přiznává, že jeho tehdejší typický rukopis připomínající podobenky zastavené v čase byl podmíněn technikou. Jeho fotoaparát nebyl v podmínkách mizerného světla uvnitř cikánských příbytků schopen fotit rychleji než třicetinou sekundy, což znamená, že se portrétovaní nesměli moc hýbat, aby nebyly fotografie rozmazané. Proto je Koudelka nechal před objektivem pózovat a jeho soubor je tak do značné míry především obrázkem toho, jak si Romové přáli vidět sami sebe. A jak si je jistě přál vidět i Koudelka, tehdy ještě plný životních ideálů.

Projekt mělo zakončit fotografování osad v Rumunsku a následná knížka připravovaná v Mladé frontě. Když se ale Koudelka z Balkánu vrátil, do Československa vtrhly sovětské tanky. Další příběh fotografa je známý: v ulicích okupované Prahy ještě stačil pořídit později proslulou reportáž z invaze a poté emigroval do Francie, kde byl přijat do prestižní agentury Magnum. Z Československa si vzal jen pár věcí, mezi nimi na 160 zvětšenin svých Cikánů. A právě ty mu díky pařížskému vydavateli Robertovi Delpirovi pomohly v půlce sedmdesátých let vystoupat do fotografického ráje.

Jizvy

Rozdíl mezi tehdejší a novou podobou knihy Cikáni dokládá právě reakce Koudelkova letitého obrazového editora Delpira. V doslovu k nynější francouzské mutaci píše, že se na čerstvé verzi nepodílel a že ji ve svém nakladatelství publikoval jen kvůli jejich dlouholetému přátelství. V čem vidí problém? Aktuální kniha totiž vychází z makety připravené pro zmiňované vydání v Mladé frontě. Jejím autorem byl grafik Milan Kopřiva a spolu s Koudelkou ji koncem šedesátých let pojali jako rytmický dialog za sebou jdoucích snímků, kde se vedle sebe kvůli posílení lyrické linky ocitají i záběry, které spolu nemají souvislost. Třeba pohřební scéna a zavěšené housle zabalené do hadru.

Takovou obrazovou poezii Delpire považuje za anachronismus. Výsledek je ale naopak překvapivě současný. Právě vřazením lehce rozmazaných a méně doslovných snímků (nová kniha obsahuje o padesát fotografií více než verze z roku 1975) Cikáni přestávají být katalogem uhrančivých lidských typů, ale stávají se jímavým svědectvím o době, kterou si nedokážou představit ani potomci portrétovaných. Době, která byla přes všechnu snímanou komunitní idylu stejně temná jako okraje Koudelkových fotografií, kam už nedopadlo světlo z malých okének roubených domků.

U kvality reprodukovaných snímků je nutné se zastavit. Koudelka je známý jako pedant, který si striktně kontroluje podobu díla předkládaného veřejnosti. V tom si je mimochodem podobný s jiným slavným Čechem usazeným v Paříži, spisovatelem Milanem Kunderou. A na Cikánech se opravdu vyřádil. V Česku pravděpodobně nevyšla jiná fotografická publikace, v níž by byly černobílé reprodukce dotažené do takto ideálního stavu. Detaily nechme stranou, zmiňme jen, že tisk vychází z přepečlivých zvětšenin proslulého srbského laboranta Vojina Mitroviće pracujícího pro Magnum a na stránkách jsou práce reprodukovány pomocí šesti vrstev barev a laku.

S výsledkem definitivního vydání Cikánů musí být i takový perfekcionista, jakým Koudelka je, spokojený. To ovšem nic nemění na tom, že jinak zůstává ke světu kritický. O své ideály z období Cikánů už dávno přišel, sám říká, že kdyby tehdy věděl o světě to, co ví dnes, fotografoval by úplně jinak. Nejspíš tak, jak to dělá už od devadesátých let. Člověk se z jeho prací úplně vytratil a nahradily ho drastické stopy, které zanechává v krajině. Jsou to panoramaticky snímané jizvy v podobě vápenek, dolů, silnic, betonových monster.

A jak se zdá, na svém přístupu k lidem Koudelka nehodlá nic měnit. Momentálně v Izraeli fotografuje, jak se na rázu krajiny odráží zeď postavená na hranici s palestinským územím. A zároveň v zemích kolem Středozemního moře dokumentuje, jak se na archeologických nalezištích snaží odborníci obnovit to, co bylo člověkem kdysi zničeno. V případě tradičního světa Romů už něco podobného bohužel možné není.

Josef Koudelka: Cikáni

Torst, 192 stran