Bludy z nudy

Nudit se neznamená, že je člověk nudný, ale nešťastný. Tak by se dal v banalizující zkratce popsat jeden z hlavních motivů debutové knihy francouzského spisovatele Sachi Sperlinga (21), který stylisticky i tematicky pokračuje tam, kde skončili své generační výpovědi Hitomi Kaneharová, Dorota Masłowská, Wojciech Kuczok nebo Irina Děněžkinová. Bludy z nudy jsou komorním příběhem čtrnáctiletého chlapce z lepší společnosti, kterému leží všichni u nohou, má, na co si pomyslí, chodí na elitní školu a nikdy si s ničím nemusel dělat starosti. Ovšem život není teorie, a tak se Saša tragicky vzpírá osudu a prostředí, v němž by někdo jiný mohl spokojeně přežívat. Potkává temperamentního kamaráda Augustina, zamiluje se do něj, začne experimentovat, ochutnávat temné stránky života a zastaví jej až neúspěšný pokus o sebevraždu.

Bludy z nudy však nejsou jen působivým tragickým příběhem o zhýčkané mladé generaci, ale především pronikavou reflexí vyšší společnosti korzující po elitních středních školách. „Napočítáte tady tolik humanitních spolků, kolik matek, co nemají do čeho píchnout. Každý tu podle libosti může předstírat, že pomáhá slepcům, Afričanům, bezdomovcům, dětem, seniorům, zvířatům, Zemi. Komu se zachce, uspořádá prodej triček ve prospěch dětí s tělesným postižením, anebo pokud ho postižené děti neberou, může třeba prodávat koláčky a pak poslat sešity do školy v Laosu.“

Sperling dokáže být ve svém strohém stylu nemilosrdný. Nepotrpí si na rozvláčné metafory a kontemplativní popisy, namísto toho se obrací přímo ke čtenáři, kterému jednou rozhořčeně plivne do tváře a podruhé mu nenápadně odkryje pocity svých postav. Jeho hrdinové se nikomu neomlouvají, nezpovídají, a pokud zrovna neutrácejí peníze svých movitých rodičů, stěžují si v kavárnách na to, jak je těžké být dítětem z bohaté rodiny. A těžké to je.

Bludy z nudy, za které byl Sperling nominován na cenu Prix de Flore, výstižně zachycují jeho vlastní generaci. Sperling se nezdráhá popsat ji jako apatickou a pouze proklamačně kritickou. Jeho vrstevníci nejsou bezradní, jen se zatím nacházejí v meziprostoru mezi absolutní otráveností a schopností jí jakkoli aktivně čelit. Všechno, co si vysnili, se jim dávno splnilo, a tak už nemají po čem toužit. Autor tak kope do vlastních řad, uvědomuje si, že jenom takový atak může jeho generaci pomoci vymanit se z bludného koloběhu absolutního dostatku. Chybí jí vlastně jediné – samotný pocit smyslu života.

Autorka je bohemistka.

Sacha Sperling: Bludy z nudy

Přeložila Michaela Řezáčová, Odeon, 168 stran