Dorazí sem daň ze sexu?

Když si radní v Kolíně nad Rýnem před časem lámali hlavy, jak zalátat díru vyvrtanou v rozpočtu sociálními reformami, sáhli k neotřelému nástroji: Kolín coby první německé město uvalil paušální daň na placený sex a od té doby inkasuje od svých prostitutek zhruba milion eur ročně.

V Česku pracuje podle odhadů deset tisíc prodejných žen a

neoficiální zisky z jejich práce jsou srovnatelné s ročním výdělkem automobilky Škoda. Daně zatím neplatí, to se však brzy může změnit.

Sama se svým frajerem

„Prostituci není reálné účinně zakázat, je ale možné stanovit taková pravidla, aby nenarušovala veřejný pořádek a nepředstavovala vážné zdravotní či kriminálníohrožení,“ argumentovali loni ve shodě se zdravým rozumem pražští zastupitelé, kteří se rozhodli zakročit proti šířící se nákaze syfilis mezi českými prostitutkami a stoupajícímu počtu nevěstinců v centru hlavního města. V září 2010 předložili návrh zákona na legalizaci prostituce, v pořadí třetí tuzemský pokus za posledních deset let. V Česku je totiž zakázáno kuplířství a obchod s lidmi, prostitucí jako takovou se ale celostátní zákon nezabývá; jednotlivé obce ji mohou postihovat coby přestupek.

Návrh pražských zastupitelů měl zavést povinný nákup registrační licence k výkonu tohoto povolání a povinné zdravotní prohlídky. Podle výzkumu organizovaného loni společností Rozkoš bez rizika, která se tu specializuje na pomoc ženám provozujícím placený sex, nesouhlasily se zavedením registrace plné dvě třetiny z dotázaných 160 prostitutek. Bály se ztráty anonymity a nelíbilo se jim, že by byly oprávněné pracovat pouze v jednom konkrétním obvodu. Naopak zdravotní prohlídky by vůbec nevadily 80 procentům z nich.

Od podání uvedeného návrhu již uplynul skoro rok, k žádnému posunu však zatím nedošlo, stejně jako u předchozích iniciativ z let 2000 a 2005. Poslanci svůj nesouhlas s návrhem vysvětlují právními rozpory mezi legalizací a některými jinými zákony, které ji ve své stávající podobě neumožňují a není jednoduché je změnit. „Většina lidí ve sněmovně je příliš pruderní na to si přiznat, že prostituce tu vždycky bude, a že tím, že její status právně jasně pojmenujeme a začneme ji regulovat, můžeme všem zúčastněným jedině pomoci,“ zdůvodňuje vleklý neúspěch poslanec Jiří Šulc (ODS), který má coby bývalý primátor Mostu s bojem s prostitucí bohaté zkušenosti a nyní hledá spolu se stranickými kolegy Blažkem a Řápkovou cestu, jak ve sněmovně legální regulovanou prostituci a dohled nad ní prosadit.

Legalizaci prostituce dlouhodobě podporují i nevládní organizace jako Rozkoš bez rizika, a to zejména na základě zkušenostmi ověřeného argumentu: vidí v ní především nástroj posilující nezávislost žen (a mužů) prodávajících své tělo. Příležitost vymanit se z vlivu „pasáků“ v Německu po zavedení legální živnosti „prostitutka“ využívá asi polovina sexuálních pracovnic. Třeba v Berlíně lze vidět celé čtvrti nebo ulice (například v okolí Kurfürsten Strasse), kde pracují pouze nezávislé nevěstky-živnostnice. Na dotazy zahraničních novinářů odpovídají ochotně, samy si vybírají „Freiery“, jak se v Německu zákazníkům říká, ale v případě problémů s klienty musí spoléhat jen samy na sebe nebo policii.

Legalizace prostituce poskytuje prostor k emancipaci i na celospolečenské úrovni – v zemích, kde prostitutky platí daně nebo zdravotní pojištění, mají mnohem větší šanci být v očích veřejnosti vnímány jako rovnocenné. Podporuje i transparentnost celého obchodu se sexem – když jsou jasně nastavena pravidla, je mnohem snadnější například někoho obvinit z napadení či zneužití prostitutky.

Šest eur každý den

Právě tyto argumenty, prosazované především feministickým hnutím, vedly Švédsko v roce 1999 jako první evropskou zemi k pravidlům, která za provozování sexuálních služeb trestají zákazníky, nikoli jejich poskytovatelky – samotné nabízení placeného sexu se stalo legálním. Následovalo Maďarsko, Řecko, Německo a další země tvořící dnes dohromady třetinu států EU (legální je i v Turecku, Švýcarsku nebo na Novém Zélandu). Ve většině zemí (kromě České republiky třeba ve Francii, Británii či Itálii) zatím zůstává v „šedé zóně“, kdy je sice zakázána, ale masově tolerována. Postupně nicméně přibývá států, jež ji vnímají jako individuální volbu. Všechny evropské země přitom samozřejmě zakazují nucený obchod se sexem a dětskou prostituci.

Příkladnou liberální zemí ve věci placeného sexu je dnes Německo. Zákon o prostituci tu platí devět let a legalizuje práci na vlastní živnostenský list i na smlouvu se zaměstnavatelem. V obou případech platí pro prostitutky podobná pravidla jako pro ostatní povolání ve službách. Prostitutky musí být zletilé, mají za povinnost odvádět daň z příjmu a zálohy na zdravotní i důchodové pojištění a pojištění v nezaměstnanosti. Na druhou stranu mají nárok na nemocenskou, podporu na mateřské a důchod. Žádné zdravotní prohlídky jim státem nařízeny nejsou a obce mají navíc možnost prostituci dále upravovat lokálně, například vymezením místa a času pro výkon tohoto povolání nebo uvalováním paušálních daní navíc.

A právě tyto „daně ze sexu“ se po úspěšné premiéře v Kolíně nad Rýnem staly na německých radnicích hitem. „Na rozdíl od daně z příjmu, která se platí souhrnně jednou za rok, po sexuálních pracovnicích vyžadujeme, aby na začátku každého pracovního dne zaplatily šest eur,“ vysvětluje platební systém ředitel kolínskéhofinančního úřadu Josef Rainer Frantzen. Za tuto částku vyfasují prostitutky potvrzení, které musí na požádání ukázat komukoli z jedenácti kontrolorů finančního úřadu. Když povolení na příslušný den nemají, hrozí jim pokuta v řádech stovek eur. „Sexuální služby v Německu stojí od pěti do 300 eur a z našeho pohledu je jedno, zda si za ten den těch šest eur vydělají, nebo ne. Zaplatit musí. Nejraději bychom zdanili přímo jejich zákazníky, to však není prakticky proveditelné,“ říká Frantzen.

Protože je Kolín nad Rýnem tradičním místem velkých veletrhů, patří vedle Berlína k největším centrům prostituce v Německu, zdaněny tu nejsou jen prostitutky-živnostnice, ale i majitelé nočních klubů nabízejících sexuální služby – za každých deset čtverečních metrů zaplatí městu denně tři eura. Kolín byl také jedním z prvních měst, kde zavedli tzv. obslužné boxy, tedy parkovací kóje na odpočívadlech či krajích měst, které tvoří asi pět vedle sebe umístěných a tenkou neprůhlednou stěnou oddělených boxů pro auta, kde lze s prostitutkou zaparkovat. Tyto boxy buduje organizace pomáhající prostitutkám a jejich úkolem je zajistit ženám větší bezpečnost než výlety se zákazníky do neznáma.

Podle německých sociálních pracovnic pracuje bez pasáka už více než polovina prostitutek a jejich podíl se stále zvyšuje. Oficiální statistiky nejsou dostupné, ale třeba z rozhovorů s dívkami na Kurfürsten Strasse je jasné, že většina zde registrována není a žádné daně neplatí. „Z praxe a komunikace s kolegy v zahraničí vím, že se na úřadech registruje jen asi 10–15 procent žen. Ostatní chtějí zůstat v anonymitě,“ vysvětluje ředitelka Rozkoše bez rizika Hana Malinová, která by i přes tuto výhradu právní vyřešení schizofrenního postavení prostitutek v Česku uvítala. „Prostituce tu vždy byla a bude. Spíše než současný stav mi proto přijde důstojnější pro všechny strany zavedení živnosti prostitutka, právně rovnocenné ostatním profesím,“ uzavírá Malinová.

A jistá naděje na změnu tady opravdu je. „Studujeme teď, jak je to řešeno v zahraničí, do konce roku bychom rádi měli jasno, jak by eventuálně bylo možné nový zákon skloubit s předpisy, které legální prostituci zapovídají,“ říká Jiří Šulc s tím, že případný návrh úpravy zákona vidí jako reálný v příštím roce.