Cvičení s knížetem

Může stát mít zahraniční politiku, aniž by si ji koncepčně ujasnil? Může. Příkladem je Česko, které formulovalo svoji Koncepci zahraniční politiky naposledy před pěti lety. Přesto v mezičase předsedalo Evropské unii, vyslalo mírotvorce do Afghánistánu, jednalo o americkém radaru a tak dále. Teď se Karel Schwarzenberg rozhodl zaplnit vzduchoprázdno a na zasedání vlády přinesl novou zahraničněpolitickou strategii země. Kabinetem prošla minulou středu – po měsíčním odkladu a hádce mezi ministry. A už bezprostředně poté o ní její spolutvůrci mluví jako o cáru papíru.

Standard

Strategie zahraniční politiky jsou běžnou věcí vlád – vytyčují mantinely pro jejich kroky navenek, v případě koaličních kabinetů definují základnu shody stran a jsou vzkazem ostatním státům, co lze od dané země čekat. Skeptikové, kteří nevěří, že by podobné koncepce mohly být záživné čtivo, mohou být nad Schwarzenbergovým dokumentem příjemně překvapeni. Na 23 stránkách se bez zbytečných slov popisují záchytné body Česka ve světě a to, na co chce upřít pozornost.

Žádné překvapení se přitom nekoná – dokument jmenuje NATO jako hlavní bezpečnostní štít Česka, EU coby kotvu odpovídající „zeměpisné poloze a dějinnému vývoji“ země, nejbližší sousedy a strategické…