Česky mluvím odmala

Jak daleko je z Prahy k vám domů?

Do Kišiněva, hlavního města Moldavska, je to 1500 kilometrů a do Holuboje ještě asi 200, cesta trvá okolo 24 hodin.

Jak přesně zní název vesnice?

Ruská verze zní Goluboje, rumunsky je to Chuluboaia. První čeští přistěhovalci jí dali název Novohrad, v roce 1912 pak byla přejmenována na Holuboje, nejspíš podle holubice, ale možná také podle bleděmodré holubičí barvy, neví se to přesně.

Jak se tam Češi dostali?

Původně žili v jihoukrajinském Čechohradu, kam připutovali převážně z východních Čech. Protože tam ale bylo málo půdy k obdělávání, přemístilo se kolem roku 1860 prvních 153 Čechů do Besarábie, tehdy v područí carského Ruska. Nalákal je tam slibem úrodné půdy besarabský statkář Romaněnko, ale našli tady jen husté nepřístupné lesy, které museli nejprve vymýtit a první roky žít v zemljankách a jednoduchých srubech. Časem půdu zúrodnili, zakládali hlavně vinice.

Hranice této oblasti se často „přelévaly“, roku 1918 připadla Rumunsku, v roce 1941 byla přičleněna k SSSR.

Krajané prý dost trpěli za Stalina.

Babička, dnes je jí 80 let, mi vyprávěla, že první vlna represí přišla po roce 1940. Holuboje byla jednou z nejvýstavnějších vesnic v oblasti. Muži z mnohých rodin, které měly větší majetek nebo se nechtěly připojit ke kolchozu, byli popraveni nebo odvezeni na Sibiř, ženy s dětmi naloženy do vlaků a odvezeny na východ do Kazachstánu. Těsně po válce tu pak byl velký hladomor a mnoho lidí zemřelo.

Jak žijí lidé dnes? Čím se živí?

U nás je horké a suché podnebí, to vytvářelo vždy dobré podmínky pro pěstování vinné révy, kukuřice, zeleniny, ovoce nebo tabáku. Dnes je to ale špatné, kdysi vyhlášené moldavské víno se přestalo exportovat… Po rozpadu kolchozu dostal každý svůj kus vinohradu, náklady jsou ale obrovské a mnohé leží ladem. Vesnice se vylidňují a kdo může, prchá – do továren ve větších městech, ale také do Čech, Itálie, na Ukrajinu, do Ruska… Já jsem nejmladší ze čtyř sourozenců a jen jediný bratr zůstal v Moldavsku.

Jak to vypadá s českou komunitou?

Kromě potomků Čechů tady už žijí další národnosti – Moldavané, Ukrajinci, Bulhaři, Rusové… Rodiny jsou dnes promíchané, já mám třeba české kořeny po mamince, tatínek je Ukrajinec. Česky mluvím odmalinka proto, že maminka s mojí babičkou vždycky mluvila česky. Česká komunita se snaží stále udržovat tradice, vaří se česká jídla, slaví se posvícení, funguje tu český spolek, hudební škola.Ve škole se čeština učí dvakrát týdně, ale je nepovinná.

Jaké byly vaše začátky v Česku?

V posledním ročníku gymnázia jsem si zažádala o stipendium, které v rámci pomoci rozvojovým zemím Česká republika nabízí, a v devatenácti jsem odešla do Česka. Na Karlově univerzitě studuji ochranu životního prostředí. Začátky však nebyly úplně snadné. Znalost češtiny a také zvyků a kultury mi hodně pomohly, ale je tu přece jen jiný život.

Jak jiný život tu je?

Je tu trochu jiná mentalita, my jsme si bližší, bereme kamarády jako součást rodiny a snažíme se druhým pomoci, jak jen to jde. Tady jsem neviděla takové sepětí rodiny, na jaké jsem zvyklá z Moldavska. V tomto ohledu je to u nás jiné.

Co vás naopak příjemně překvapilo?

Asi to bude znít směšně, ale hodně se mi líbilo, že tu je všechno jaksi ve větším pořádku, že třeba vlaky a autobusy jezdí podle jízdního řádu, že se běžně třídí odpad… A také to, že mě lidé přijali velmi dobře.

Až dostudujete, vrátíte se do Moldavska?

Své plány do budoucna spojuji s Českem i s Moldavskem. Co se týče ochrany životního prostředí, je na tom Moldavsko špatně a bude potřeba hodně specialistů, kteří se budou snažit to nějakým způsobem napravit. Teď mě však ještě čeká magisterské studium a sním o tom zkusit po škole pracovat a získat zkušenosti i v nějaké jiné zemi. Ale mám tu hodně kamarádů, zvykla jsem si tu, takže si budoucnost spojuji i s prací tady, v Česku. Na plány se mě ptá každý, já ale zatím přesnou odpověď neznám.