A teď větší integrace

Euro si může na chvíli vydechnout, Řecko půjde do bankrotu a mezera mezi dvěma Evropami jedoucími různými rychlostmi se zvětšuje. Tak by se dal stručně popsat výsledek mimořádného summitu členských států eurozóny ve čtvrtek minulého týdne.

Předcházela mu značná nervozita, výroky Nicolase Sarkozyho o „egoismu Němců“ a jeho výlet do Berlína za Angelou Merkelovou, telefonát Baracka Obamy a záplava silných slov, jež měla donutit především německou kancléřku Merkelovou k akci na záchranu Řecka. To se totiž stalo oním pověstným nahnilým jablíčkem v pytli, od něhož se rychle kazila i velká jablka jako Španělsko a Itálie, jež před dvěma týdny bolestivě postihla panika na finančních trzích.

Cukr a bič

Po měsících váhání lídři eurozóny vykročili správným směrem a podařilo se jim uklidnit nervózní trhy, byť zůstává otázkou, na jak dlouho. Důvodem dobré, místy až nadšené nálady trhů hned v pátek ráno bylo to, že členské státy eurozóny se zavázaly vytrvale pomáhat Řecku a dalším zadluženým zemím, dokud se nedostanou z bryndy. Nástrojem této pomoci bude především ochranný val (tzv. EFSF) se sumou 440 miliard eur, jenž dostal nové pravomoci, takže může zasahovat mnohem efektivněji než dosud. Řecko (a také Irsko a Portugalsko) budou splácet své dluhy (a dále si půjčovat) podstatně výhodněji než dosud – úroky klesnou na zhruba 3,5 % a splácení dluhů se rozloží na desítky let. Samotný řecký dluh klesne do dvou let ze 160 % HDP o nějakých 12 % HDP (což je však podle analytiků příliš málo). Na tuto pomoc půjde z eurovalu předběžně 109 miliard eur k již dříve poskytnutým 110 miliardám.

Všechny tyto kroky rizikovým zemím pomohou z nejhoršího, ale s jednou podmínkou: odevzdají část své suverenity eurozóně jako celku. Irsko už souhlasilo s debatou o sjednocení firemních daní, čemuž se dosud srdnatě bránilo, zadlužené státy budou plnit reformní program, k němuž je dotlačila EU, Evropská centrální banka a MMF, a Řecko bude spolupracovat s Evropskou komisí na proměně struktury své ekonomiky. To vše vytváří předpoklad pro vznik evropské „ekonomické vlády“ a pro rychlejší integraci eurozóny, jež se přiblíží k fiskální unii. Uznal to v rozhovoru pro Financial Times překvapivě i britský ministr financí George Osborne, který dokonce takový vývoj považuje za správný, i když Británie tak zůstane mimo hlavní proud. Francouzský prezident Sarkozy pak přímo řekl, že dohoda z minulého týdne v rámci eurozóny by byla nemožná v kompletní sestavě celé EU a že další návrhy na integraci jen uvnitř eurozóny budou následovat. To je jasný vzkaz i pro Česko.

Záhada bankrotu

Summit prolomil i další významné tabu – Řecko půjde jako první země bohatého Západu po 60 letech do bankrotu, protože se počítá s podílem soukromých věřitelů na ztrátách. Půjde však jen o „selektivní bankrot“, řekla slovenská premiérka Iveta Radičová a svým výrokem tak předběhla ratingové agentury. „Jakýkoli přívlastek tomu slovu dáte, slovo bankrot pořád znamená bankrot,“ namítl pro The New York Times jeden z ekonomických analytiků a přiznal, že je používáním tohoto slova šokován.

V principu jde o to, že summit vyzval soukromé držitele řeckého dluhu, aby přispěli k oddlužení Řecka (do výše 37 miliard eur), a dal jim na výběr z několika možností, jak to mohou udělat. Je to velké vítězství Angely Merkelové, která od počátku trvala na nutnosti uklidnit německé voliče, že nebudou celou záchranu Řecka a dalších států platit jen z vlastní kapsy. Na takové „očesání“ soukromých věřitelů Řecka však s velkou pravděpodobností zareagují ratingové agentury prohlášením, že Řecko se ocitlo v bankrotu. Reakce trhů pak může být nevyzpytatelná. Nikdo také neví, kolik soukromých věřitelů „nabídku“ ztrát (má jít o ztráty ve výši zhruba 20 %) přijme. Zřejmě však existuje příslib různých bank, jež podstoupí raději tyto ztráty, než aby riskovaly zavedení bankovní daně, kterou jim hrozil Sarkozy.

Kromě toho lídři eurozóny prohlásili, že „řecký případ“ je výjimečný a u žádné další země již účast soukromých věřitelů na ztrátách nebudou vyžadovat. Je však otázka, jak moc budou trhy brát tento závazek vážně.

Otázek a nejistoty je víc. Velkorysý plán na pomoc zadluženým zemím může brzy narazit na nedostatek peněz v ochranném valu, lídři eurozóny se však odmítli bavit o jeho zvýšení na dvoj- až trojnásobek, jak jim to navrhovali renomovaní ekonomové. Faktem je, že i oněch 440 miliard eur musí ještě schválit národní parlamenty, přičemž například na Slovensku se kvůli tomu rozhádala vládní koalice. Představa, že by měly státy přispět ještě dalšími 500, či dokonce tisícem miliard je dnes zjevně politicky neprůchodná. Jenže pokud investoři na trzích vycítí, že sliby ze summitu stojí na vodě a na jejich splnění není dost peněz, může se do potíží dostat opět Španělsko a Itálie (ta si potřebuje na příštího půldruhého roku půjčit na trzích celých 400 miliard eur). A celý kolotoč paniky a mimořádných summitů začne nanovo.

Tímto summitem krize eurozóny neskončila, nicméně se mu podařilo odvrátit akutní hrozbu zániku eura a zřejmě i získat čas na zásadní politická rozhodnutí. Už delší dobu je totiž jasné, že řešení krize není ani tak ekonomickým jako politickým problémem.