Na střídačku

Devět z deseti. Přesně tolik dětí připadne v Česku po rozvodu do péče matkám. Místní otcové se už léta nahlas zlobí a poslanci to teď chtějí změnit. Na konci června schválili novelu zákona o rodině, podle které mají soudy jako první možnost volit střídavou péči, kdy si čas svého dítěte rodiče rovnoměrně dělí. Zatímco nyní platí nepsaná zvyklost, že stačí nesouhlas jednoho z rodičů a soud střídavou péči zamítne (a v drtivé většině svěří dítě do péče matce), v budoucnu bude možná nutné dokazovat, proč je střídavá péče nevhodná.

Tento týden bude o změně zákona rozhodovat Senát a je pravděpodobné, že zákon zamítne a poslancům vrátí. Hraje se totiž o hodně. Zastánci změny avizují, že tento odvážný krok nás přibližuje k těm zemím, kde je střídavá péče považována za zodpovědný model, jak dětem pomoci přežít trauma rozvodu. Takhle jednoduché to ale není: kritici totiž upozorňují na to, že automatické razítkování střídavé péče může na nepřipravené české půdě nadělat víc škody než užitku. A jedním dechem dodávají, že ve jménu práv českých otců se zde zapomíná na ty, o něž by mělo jít především: naše děti.

Tohle není pro každého

„U nás funguje všechno bezvadně, s manželem se bavíme, s našimi novými partnery taky není problém,“ pochvaluje si Hana Soudná ze Slaného. Na pohovce vedle ní sedí jako důkaz jak její bývalý manžel a jejich šestiletá Sára, tak její současný partner s dvouletým Markem.

Sára, která v září půjde do školy, už čtyři roky každou neděli střídá dvě rodiny a dva rovnocenné pokojíčky. Je-li potřeba zajetý rozvrh drobně pozměnit, není to pro nikoho problém. Její rodiče se shodují na tom, že základem všeho je komunikace a ochota vyjít si vstříc. Ve „střídačce“ prý neexistuje žádná komplikace, která by nešla vyřešit domluvou. Pro Hanina bývalého manžela Dana navíc není problém ustoupit, co se týče Vánoc nebo narozenin, když ví, že je to pro Hanu důležité.

Když přemýšlejí, čemu vděčí za tak harmonické soužití, jako první vlastnost jmenují vyzrálost rodičů a schopnost povznést se nad minulost a uvědomit si, že hlavní je teď zájem dítěte. Je to otázka povahy a životních zkušeností. A také štěstí, hlavně na nové partnery, dodává Hana Soudná.

Podobný nadhled rozhodně není automatický. „Střídavka není pro každého,“ vysvětluje Hana Soudná, „nevím, jestli je každý schopný se takhle dohodnout. A pokud ne, nemůže to fungovat.“ Její manžel Dan je jiného názoru. Sám má ještě jednu dceru z jiného vztahu a také ve střídavé péči. Vztahy s její matkou zdaleka nejsou tak dobré jako tady. V zásadě nejsou žádné. Je to tak komplikovanější, někdy hodně nepříjemné, ale i tak to jde. Podle Dana je to vždycky lepší než chybějící rodič. „Jsem o střídavé péči prostě přesvědčený,“ říká.

V otázce střídavé péče je rozpolcená i odborná obec. Je možné se ohánět výzkumy, které zdůrazňují kladnou stránku střídavé péče, především to, že dítě není odloučené od jednoho z rodičů. A zároveň také těmi, jež poukazují na fakt, že pro dítě je zásadní stabilní prostředí, které však střídavá péče nedokáže zajistit. Většina odborníků proto čerpá především ze svých osobních zkušeností z praxe – a většina je spíš ostražitá. Dětský psycholog Jaroslav Šturma varuje před jednostranným upřednostněním střídavé výchovy, hlavní jsou podle něho potřeby dítěte, a ne forma, jakou bude vychováváno. „Znamenalo by to, že někdy bude dítě svěřeno do péče střídavé, jindy společné, jindy pak do péče jednoho z rodičů se samozřejmou úpravou co možná nejširšího styku s druhým rodičem,“ upřesňuje. Lékařka Helena Máslová je ještě ostřejší. „Já dětem ve střídavé péči říkám ,děti s kufrem‘ a cítím silně jejich vykořeněnost.“ Vhodnější by podle ní bylo, kdyby dítě mělo „svůj“ byt a střídali se kolem něho rodiče, ale vlastnit tři byty je pro většinu rodičů příliš ekonomicky náročné. Proto se také, stejně jako Jaroslav Šturma, brání přednostní volbě jedné formy výchovy po rozvodu.

S podobnými předsevzetími jako Hana Soudná a její manžel přistupoval ke střídavé péči se svou bývalou ženou i Petr Halaška.  Rozvedli se před čtyřmi lety a svou tehdy sedmiletou dceru se rozhodli vychovávat střídavě; byli dokonce schopni si dohodnout nepravidelný, ale spravedlivý rozvrh, aby jim výchovu dcery jejich zaměstnání co nejméně komplikovala a zároveň aby dcera necestovala příliš zmatečně. Zpočátku všechno fungovalo, ale zhruba po roce se objevily trhliny. Problém byl v tom, že ani jeden z rodičů si nepřipouštěl, že by dcera měla dva domovy: „Kdepak, domov byl u mě a k mamince se chodí jen na návštěvu, která je jen shodou okolností stejně dlouhá jako pobyt doma. A naopak,“ vysvětluje čtyřicátník z Olomouce, který se živí jako programátor.

Z toho pak pramenily nejen drobné rozepře, ale i jeden zásadní problém. Nebyla to ani tak otázka technických detailů a logistiky, protože všichni bydlí v Olomouci. Pro Petra Halaška i jeho bývalou ženu začalo být střídavé soužití s vlastním dítětem nesnesitelné. Oba chtěli od počátku dceru celou, a ne se o její čas dělit napůl. „A pak se dozvíte, že žena chce, aby jejímu příteli dcera říkala táto. To ale prostě nejde – otčím je otčím a táta je táta!“ rozčiluje se Petr Halaška.

Nakonec mu před dvěma lety bývalá žena oznámila, že požádá soud o svěření dcery pouze do své péče. Petr Halaška si myslí, že by spor prohrál – žije sám, práce má hodně a jako nevýhodu vidí i to, že je muž. Nechtěl se však vzdát a bývalé ženě pohrozil, že požádá o totéž z vlastní strany. Byla z toho ostrá hádka, ale vidina táhlého soudního sporu o devítileté dítě nakonec přivedla obě strany k rozumu. Vzduch se pročistil, vztahy mezi oběma rodiči jsou chladnější, ale upřímnější. Komunikují spolu jen v nutných případech a střídavá péče funguje dál. Dcera vidí, že rodiče spolu nemluví, přechází z jednoho tiše nepřátelského tábora do druhého. Jestli je to takhle dobře, ovšem Petr Halaška neví. „Pokazili jsme to,“ říká, „střídavka byla původně nejlepší varianta ze špatných. Teď je to jen jedna ze stejně špatných. A kdoví jestli,“ pochybuje, zda by nebyl lepší model jednoho rodiče, kdy by jejich dcera nebyla vystavená neustálému tichému napětí.

Petr Halaška sám uznává, že s bývalou ženou přecenili své síly. Před tím, že soudy upřednostňováním střídavé výchovy ke stejnému poznání dovedou tisíce dalších párů, varuje Pavla Špondrová, vedoucí oddělení rovnosti žen a mužů z Úřadu vlády.

Spíš než měnit zákony by měl podle ní stát používat takzvané měkké nástroje – vypracovat metodické pokyny a doporučení pro soudce a soudkyně, kdy a za jakých podmínek je vhodné dítě do střídavé výchovy svěřit. A také zlepšit sociální a rodinné poradenství, které by rodičům poskytovalo podporu a pomoc – především by mělo pomoci dohodnout se. Tedy přesně to, co v Česku chybí v porovnání se zeměmi, jež si v používání střídavé péče bere za vzor, tj. Německem, Švédskem či Nizozemskem. Samotný cíl novely, tedy zvýšení podílu otců na výchově dětí, nikdo nezpochybňuje. Pavla Špondrová ale v této souvislosti připomíná, že základní příčina současného stavu tkví v nerovnoměrném rozdělení rolí v rodině (většinu práce v domácnosti a „kolem dětí“ jednoduše vykonávají ženy). „Cestou, jak zvýšit podíl dětí ve střídavé péči, není povinnost soudu ji nařídit, ale podpora otců ve vyšší účasti v péči o děti již od narození,“ říká. Bez toho se podle ní řada otců, nepřipravených na výchovu dítěte bez pomoci bývalé ženy, ocitne v situaci, kdy neví, co s dětmi bez přítomnosti matky podnikat.

Cesta k odpovědnosti

Autorem čerstvé změny je poslanec Pavel Staněk (ODS). Před vstupem do sněmovny pracoval léta v advokátní kanceláři a u soudu a právě zkušenosti z praxe ho před časem přivedly k závěru, že výše zmíněný poměr devět ku jedné ve prospěch matek v porozvodové péči je patologický (a především nefér vůči k otcům). Vyrovnat nepoměr, to je podle Pavla Staňka hlavní smysl novely.

Úskalí, o nichž mluví odborníci, pro něj nejsou novinkou. „To mě samozřejmě budí ze spaní,“ popisuje Staněk obavu, že z rozhodnutí o střídavé péči se stane soudcovská rutina a bude nařízena i tehdy, když to nebude vhodné (třeba tam, kde rodiče prostě nejsou schopni ji provozovat). Poslanec však věří ve zdravý rozum. Když jde o tak zásadní věc, jako je dítě, důvěřuje soudcům, že si nebudou ulehčovat práci a každý případ důkladně posoudí. S tím, že by novela omezovala rozhodování soudů, nesouhlasí. V textu zákona zůstane formulka „je-li to v zájmu dítěte“, která podle Pavla Staňka nabízí soudcům dostatek prostoru při hledání nejlepšího řešení. Na námitku, že soudcům bude potřeba poskytnout metodiku a doporučení, souhlasně kýve. Pokud novela vejde v platnost, plánuje tlačit na ministerstva sociálních věcí a spravedlnosti, aby taková doporučení co nejdříve vypracovala.

V tomto směru má zastánce i v odborné obci. Střídavou péči vidí navzdory pochybám jako první volbu po rozvodu například psycholog Václav Mertin. Podle něj jde obecně o nejvhodnější uspořádání a tezi o dětské potřebě stálého domova považuje za „neověřenou hypotézu“. Rodiče i soudci by podle Mertina měli zdůvodňovat, proč střídavou péči nezvolit, a ne naopak. V tomto smyslu lze změnu zákona vnímat jako cestu k větší rodičovské odpovědnosti. A Mertin by v budoucnu šel ještě dál. Dnes, pokud se jeden z rodičů péče vzdá, putuje dítě k druhému rodiči. „Zplození dítěte by mělo znamenat závazek, ze kterého se nelze vyvléknout tím, že zaplatím,“ naznačuje budoucnost Václav Mertin.

Pokud novela nakonec projde, budou naznačený spor v konečném důsledku rozhodovat soudci. Právě oni budou muset mít při posuzování jednotlivých případů na paměti, že střídavá péče (při níž rodiče ztrácejí nárok na jakékoli dávky) je  mimořádně náročný model soužití a část rodičů ji při nejlepší vůli neukočíruje. Až první rozsudky ukážou, zda reakce poslanců na stížnosti českých otců přináší dětem z rozpadlých rodin úlevu, nebo jim k útrapám rozvodu přidává ještě trauma rukojmích svých stresovaných rodičů.