Jen dokud neprojede motorka

V Kalifornii je adopce dětí homosexuálními páry povolená. Co v praxi obnáší?

Nejprve jsme si samozřejmě kladli stejné otázky, jaké teď dostáváme pořád dokola: jsme schopni být dětem dobrými rodiči? Neuškodíme jim? Budou schopni mít v dospělosti vztah s opačným pohlavím? Pak jsme se museli rozhodnout, jak na to. Mohli jsme si objednat tzv. náhradní matku a zajistit si geneticky vlastní děti, nebo jít cestou otevřené adopce, kdy se těhotná žena místo potratu rozhodne najít pro dítě rodiče. Většina adopcí ve Spojených státech probíhá touto cestou. Nakonec jsme se rozhodli, že adoptujeme děti, o které se ostatní neperou. Chtěli jsme získat romské dítě z českého dětského domova, ale tam nás odmítli. Našli jsme tedy agenturu v San Francisku, jež se specializuje na adopce dětí, které potřebují zvláštní péči. Pak přišlo kolečko kurzů, školení a rozhovorů. To trvalo zhruba rok.

 
Jaké děti jste tedy nakonec dostali?

Dva pětiměsíční kluky, dvojčata. Jsou to děti, které nikdo nechtěl, a já dodnes nechápu proč.

 
Dávají jinak americké úřady přednost heterosexuálním párům?

Teoreticky řečeno, nemělo by docházet k žádné diskriminaci. V roce 2000 guvernér Davis vydal dekret, který zakazuje adopčním agenturám gay rodiče diskriminovat. Takže i křesťanské agentury musely přestat upřednostňovat heterosexuální páry. Je tu ale podmínka, že na přidělení dítěte gay rodičům se musí shodnout sociální pracovnice jak gay rodičů, tak i dítěte.

 
Máte nějak rozdělené role v domácnosti?

Žijeme v San Francisku, městě plném krásných mužů a silných žen. Představa, že se žena rodí s žehličkou v ruce, je tu stejně přežitá jako šněrovačka. A to platí všeobecně, nejen o gay rodinách. U nás doma každý dělá, co může – jeden ráno veze děti do školky, druhý musí včas skončit a vyzvednout je z družiny. Poličky na zeď přiděláváme oba, nakupuje a vaří ten, kdo je doma odpoledne.

 
Setkaly se vaše děti s předsudky? Jak je třeba přijali ve školce?

Když jsme hledali vhodnou školku, ptali jsme se vždy na zkušenosti s gay rodiči. K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že v každé školce bylo minimálně jedno dítě, které mělo rodiče stejného pohlaví. Nakonec jsme vybrali školku poblíž bydliště s pěkným hřištěm – a podle vyjádření vychovatelek se naše děti výjimečně dobře zapojily do kolektivu.

S předsudky jsme se zatím nesetkali, spíš čas od času dochází ke komickým situacím. Když jsme například odjížděli z Prahy a na letišti v Ruzyni jsem byl dotázán, kdo je rodič batolete v mojí náruči, odpověděl jsem „my“. „Tak předstupte společně,“ vyzvala nás celnice. V okamžiku, kdy přistoupil i manžel, byl okřiknut: „Každá rodina samostatně, prosím!“ Po několika opakováních byla celnice vcelku zmatená a držela se pevně pouzdra pistole.

 
Odpůrci adopcí dětí páry stejného pohlaví říkávají, že takové děti budou vystavené posměchu. Co si o tom myslíte?

Tyto lidi ale názor dětí nezajímá, zajímá je jen názor ostatních dospělých. Z naší zkušenosti i zkušenosti našich přátel musím říct, že dětem toto téma nepřipadá nijak zajímavé. Alespoň o nic víc než to, že jsou něčí rodiče rozvedení nebo že jejich kamarád je adoptovaný. A když na to přijde řeč, trvá zhruba do doby, než kolem projede velká motorka. Pro zajímavost – naši kluci vyvolávají častější „šok“ mezi spolužáky proto, že jsou vychováváni jako ateisti. Všichni jim ve škole totiž říkají, že bouřky způsobuje Bůh, s čímž papa vědec – tedy můj manžel Franck – nemůže souhlasit.

 
Plánujete do budoucna žít v Česku?

Chtěli bychom, ale asi to nebude úplně jednoduché. Důvodem je především to, že oficiálně český stát neuznává adopci dětí páry stejného pohlaví. Zdejší úřady nám zatím řekly, že naše adopce není v České republice legální. Jenže nám nevysvětlily, co to v praxi znamená pro naše děti. Ony žádné jiné rodiče nemají, takže v očích českého zákona jsou zřejmě sirotci. 