Na příkladu mého bratra

Bratr spisovatele Uweho Timma byl o šestnáct let starší než on a zemřel jako mladý člověk. Přesto jeho krátký život ztělesňuje tragédii desítky tisíc německých domácností – v osmnácti letech totiž dobrovolně vstoupil do tankové divize SS zvané Totenkopf a po pár měsících zemřel na ruské frontě, když mu granát utrhl nohy. V rodině Uweho Timma po něm zbyla celoživotní úzkost a pochyby, které se vsákly do vzájemných vztahů a celkové atmosféry: Jak se asi náš chlapec choval v černé uniformě s lebkou na výložkách? Stala se z něj přes noc zrůda, která už s naším synem a bratrem neměla nic společného? A jak jsme se na tom všem podíleli my, naše rodina?

Trvalo déle než šedesát let, než se o tom Uwe Timm rozhodl svědčit, a odhodlal se k tomu až po úmrtí rodičů a sestry – výsledkem je kniha Na příkladu mého bratra (v originále vyšla až v roce 2003). Zřejmě pro něj nebylo snadné vypořádat se s vyprávěním rodičů, jak jako tříletý kluk po vojensku srážel podpatky a vzorně zdravil: „Heil Hitler.“ Uwe Timm ale nehledá výmluvy, stroze a věcně líčí nejen život svého bratra, ale také život svůj, rodičů a sestry za časů války i během poválečné „denacifikace“. Popisuje, jak mu otec – bývalý voják luftwaffe – představoval bratra jako nedostižný vzor. Nebo jak si matka po válce vyčítala, že ji vůbec nenapadlo zeptat se, kam zmizeli její židovští sousedé, jak trpělivě snášela otcovo zklamání nad porážkou Německa a jeho neschopnost normálně žít.

Hlavním vodítkem k úvahám o vině a bratrových pohnutkách jsou Uwemu Timmovi jeho kusé zápisky z fronty, v nichž jeho bratr třeba líčí, jak se jakýsi ruský voják, který kouřil ve tmě zákopů, stal „žrádlem pro jeho kulomet“. Mezi bratry se tak postupně prohlubuje propast, kterou se autor snaží překlenout prostřednictvím myšlenek o tom, nakolik bylo možné vyhnout se vojenským rozkazům k hromadným popravám, ale i skrze pohled obětí, jakými byli Jean Améry či Primo Levi, které tu autor cituje.Nakonec ale přes marné pátrání po bratrových činech – vydal se kvůli tomu i do Ruska – přece jen dochází k naději, že jeho bratr alespoň částečně vzal tehdejší hrůzy a viny na vědomí. Jeho posledním vzkazem domů je totiž konstatování, že se stává svědkem takových zvěrstev, že o nich není schopen psát a odmlčuje se.  

Kniha Uweho Timma neposkytuje příliš překvapivých odpovědí, jak se se svou vinou vypořádat, její síla je ale jinde – spočívá v popisu reality obyčejné německé rodiny v kontextu tehdejšího běsnění, v odvaze odhalit bratrova provinění a potřebě katarze. V analogii s jeho pokusem by bylo zajímavé přečíst si podobně výmluvnou a detailní demontáž rodinných poměrů nějakého českého estébáka či komunistického bachaře.

Uwe Timm: Na příkladu mého bratra

Přeložil Vlastimil Dominik. Doplněk, 124 stran