Drábkovo tažení

Ministr práce Jaromír Drábek (TOP 09) si zahrává s ohněm. Situace lidí, kteří přišli o práci nebo jsou v hmotné nouzi, je často už tak dost bolestivá a nevraživost většinové společnosti vůči nim už tak dost vysoká. Místo toho, aby ministr toto společenské pnutí mírnil, ještě ho svými kroky a slovy zvyšuje.

28-kom2_s.jpg • Autor: Ilustrace – Pavel ReisenauerOranžovou vestu na ně

Začněme od změny, kterou chce ministr ordinovat nezaměstnaným. Dosavadní praxe byla taková, že veřejnou práci musel přijmout člověk, který byl v evidenci úřadu práce déle než půl roku. Nově by měli zametat chodníky či sekat trávu už i ti, kdo jsou doma jen dva měsíce. Kdo odmítne, přijde o podporu a stát za něj přestane platit i zdravotní pojištění. To ale může řadě lidí, hlavně vzdělanějších, hledání práce leda zkomplikovat.

Představme si starší učitelku nebo úřednici z malého města. Nikde není psáno, že nemůže skončit na dlažbě, a jak známo, ženy po padesátce hledají novou práci těžko. Většinou musí chodit do rekvalifikačního kurzu, naučit se například účetnictví a zkusit v této oblasti podnikat. To se ale za dva měsíce zvládnout nedá, hodně času zabere také obíhání inzerátů a konkurzů.

Dosud převažoval názor, že člověk, který ztratil práci, zaslouží podporu, finanční i psychickou. Naše hypotetická žena je už tak dost zkroušená, ale ministr Drábek jí to ještě opepří. Jako by dělal vše pro to, aby i na člověku, jehož kariéra se na chvilku zadrhla, ulpělo stigma zkrachovance a povaleče. Každé ráno bude muset naše žena navléci oranžovou vestu a vyrazit s koštětem do ulic. Jak se asi bude cítit před svými bývalými kolegy či sousedy?

Naivní a nebezpečná iluze

Další spornou věcí jsou elektronické karty, jejichž prostřednictvím chce stát od nového roku vyplácet rodičovský příspěvek, přídavky na děti, podporu v nezaměstnanosti, porodné nebo příspěvek na péči. Všem těmto příjemcům to přinese komplikace. Pro hotovost budou muset dojít k některému ze zhruba tisíce „sociálních bankomatů“, místo aby jim peníze jako dosud přišly na účet nebo složenkou.

Největší nebezpečí se ale skrývá v plánu, že lidé v hmotné nouzi (pobírající příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc) budou moci platit výlučně jen kartou. Ministr Drábek s oblibou opakuje, že tak se pozná, kdo kupuje alkohol a cigarety. Toho pak stihne trest, snížení nebo odebrání dávky. Ministr se jistě zavděčí většinové populaci, která lidi žijící z dávek opravdu nemiluje a je přesvědčena, že kdo chce, práci si najde a ostatní si zaslouží leda bič. Jenže věc je složitější, pro člověka z ghetta je těžké najít práci, ať už kvůli postojům zaměstnavatelů nebo kvůli tomu, jak ghetto ovlivnilo jeho postoje. Na tom karta nic nezmění. A představa, že stačí člověku vidět do nákupní tašky, a přestane jako mávnutím kouzelného proutku kouřit a pít, je naivní.

Nikdo jistě nechce, aby lidé na dávkách vršili dluhy na nájmu a v herně prohýřili dětem peníze na oběd. Jenže s lidmi, kteří neumí hospodařit, už dávno pracují sociální pracovníci měst i neziskových organizací, lze jim dát do ruky jen část peněz, která zbude po zaplacení důležitých věcí.

Zatímco přínosy Drábkem prosazovaných věcí jsou sporné, rub je jasný. O „sociálním smíru“ se sice mluví  při každém jednání tripartity, jenže časovaná bomba sociálních nesvárů dávno netiká mezi vládou, zaměstnavateli a odbory. Tiká mezi těmi, kdo platí daně, a těmi, kdo z nich čerpají pomoc. Populistické jitření tohoto napjatého vztahu se nám může pěkně vymstít.