Dopisy

Bourat se musí

Respekt 25/2011

Byť s vyzněním článku souhlasím a absenci solidní současné architektury vnímám jako jeden z klíčových problémů rozvoje Prahy, vstup do tématu mi připadá dost nešťastný. V podstatě totiž jen opakuje argumenty politiků a investorů k památkově kontroverzním zásahům. Ty by se daly shrnout do vět „kdyby byla v baroku památková péče, nestál by kostel sv. Mikuláše“ a „je třeba (bouráním) zajistit rozvoj Prahy, aby se z ní nestal skanzen“. Obojí zní efektně, jenže ani jeden z těch argumentů nedává moc smysl.

Vztah k památkám a vůbec historii umění je prostě věc moderní, je to vynález z přelomu 19. a 20. století, kdy postupně objevili hodnotu starého umění a rozhodli se, že se k památkám budeme chovat jinak než dosud – tedy například tak, že mermomocí nebudeme budovat nové na úkor starého, protože umíme ocenit obé.

Co se týče onoho pražskými politiky tak oblíbeného slova „skanzen“, tedy zvenčí načančaného, ale uvnitř mrtvého města, staré domy s ním přece nemají nic společného. Skanzen nevzniká absencí nového stavění, ale absencí normálního městského života. Je to více věcí koncepční politiky města, a ne věc staré a nové architektury. Třeba na Malé Straně teď skanzen je, ale může za to spíš fakt, že jí půlku zabrali poslanci a druhou hospody a hotely pro turisty.

Jakub Bachtík, student

Po smrti se stanu lesem

Respekt 26–27 / 2011

„Zvykli jsme si pohlížet na hřbitov jako na místo, kam je nutno chodit naříkat. Avšak hřbitov má, jako všechno na světě, sloužit životu. Proto má být takový, aby nestrašil, aby jej mohli navštěvovat živí v klidu a radosti. Mohli by na něj docházeti v neděli jako do parku, měli by si na něm třeba zahráti a nasvačit se, vzpomenout v dobrém svých, kteří tam v pokoji, v tichu a šumění stromů spí, a vrátit se klidně domů.“ To jsou slova Tomáše Bati z počátku minulého století, poněvadž již ve třicátých letech byl zlínský lesní hřbitov v provozu a byl na něm v roce 1932 pochován i Tomáš Baťa.

Proto jsem si s překvapením přečetl článek, že v bavorském městečku Ebermannstadt byl jako novinka založen lesní hřbitov a v Německu vznikají další. Podle článku myšlenka takových „ekologických“ pohřbů vznikla v Británii. První se tam objevily „už v devadesátých letech“, tedy šedesát let po zprovoznění zlínského hřbitova.

Nic proti tomu, abychom se rozhlíželi po světě a snažili se využít vše, co nás může obohatit. Neměli bychom však zapomínat, že i náš národ přispěl (snad i přispívá) k pokroku lidstva. Tento postřeh týkající se lesních hřbitovů je jen malou ukázkou, jak neumíme využívat výsledky, kterých jsme se dopracovali. Mnohdy jsou to myšlenky zcela zásadní, které by bylo možno aplikovat i dnes.

Zdeněk Rybka, absolvent
Baťovy školy práce

Oprava

V literární příloze (č. 26–27) jsme nesprávně uvedli název knihy Daniely Hodrové Spatřené hlavy. Autorce i čtenářům se omlouváme.

A ještě upřesnění. V článku Češi v řecké bouři jsme uvedli, že přes česko-německé hranice proudí 84 procent českého exportu. Přímo v Německu však končí pouze třetina zboží, ve většině případů slouží Německo jako tranzitní země a vstupenka na další trhy.