Také jste rozhořčení?

Jules je plachý židovský spisovatel, Jim jeho extrovertnější kamarád. Oba se zamilují do Catherine. Jules s ní zplodí dítě a vezme si ji za manželku. Jules s Jimem proti sobě pak bojují ve světové válce a bojí se, že si vzájemně ublíží. Když se po válce všichni tři setkávají, tak Catherine svede Jima.

Jules svoji okouzlující manželku nechce ztratit, milencům přeje jejich vášeň, a tak se všichni nastěhují do společné domácnosti. Milenci se pak rozcházejí a drama končí tím, že Catherine pozve Jima na projížďku autem a sjede z mostu do řeky. Sebevraždu zaranžuje tak, aby ji viděl Jules, kterému na konci filmu zbudou jen urny zpopelněných bývalých milenců.

Závěrečná scéna slavného filmu Françoise Truffauta už je smyšlená, základ filmu je však reálný. Jules je ve skutečnosti berlínský židovský spisovatel Franz Hessel, Catherine je německá protestantská módní novinářka Helen Grundová, Jim je autor filmové předlohy Henri-Pierre Roché. Kolem roku 1920 v tomto milostném trojlístku žil tehdy tříletý Stéphane Hessel a celý jeho následující život probíhal podobně nevšedně. Útlá knížka nyní třiadevadesátiletého Francouze se letos stala evropským bestsellerem, diskutují o ní nespokojení mladí lidé ve francouzských kavárnách, na náměstích španělských měst i na německých kolejích. Kariérní diplomat se – k vlastnímu překvapení – trefil do naštvané nálady generace jeho vnuků a pravnuků.

Právo naštvat se

Stéphane Hessel vloni na podzim objevil dávno zapomenutý žánr: manifest. Jeho třicetistránkový apel „Rozhořčete se!“ vyšel v říjnu v malém levicovém nakladatelství. Knížku si během osmi měsíců koupily dva miliony Francouzů a byla přeložena do 22 jazyků. Ve Francii se prodává i v supermarketech a největší berlínské knihkupectví ji vystavuje přímo vedle prodejní kasy.

Brožura za čtyři eura totiž vystihla duševní stav západní Evropy, kde roste nespokojenost s tím, že za selhání soukromých finančních trhů platí celá veřejnost. A současně tím připomíná paradox finanční krize: demonstrací a občanské neposlušnosti zatím bylo v amerických a evropských ulicích velmi málo. Alespoň v kontextu třiceti milionů nezaměstnaných a více než deseti bilionů dolarů z peněz daňových poplatníků, které krach na Wall Street stál.

Manifest Stéphana Hessela je ve srovnání s jeho předchůdci velmi skromný. Marxův Komunistický manifest vyzýval k proletářské revoluci, Bretonův Surrealistický manifest si přál konec logiky, zatímco Hessel po čtenářích chce jen, aby se zase uměli pořádně naštvat.

„Chci, aby si každý z vás našel důvod k rozhořčení… Říkám mladým lidem: Jen se podívejte kolem sebe a určitě něco najdete. Nejhorším možným postojem je lhostejnost, pocit, že ‚nic nezmůžete’… Ten vás zbavuje jedné ze základních lidských vlastností: schopnosti a svobody být rozhořčený,“ píše se v manifestu. Jen kdo se umí pořádně pobouřit nad neřešenými problémy našeho světa, ten je může změnit k lepšímu, zní vzkaz charismatického devadesátníka.

Hessel v rozhovorech hovoří jako vlídný, optimistický, šťastný muž, který dokonale zvládl umění zestárnout. Pořád se učí zpaměti dlouhé básně a vypráví o tom, že by se mu líbila práce recitátora – oslovoval by lidi na ulici a nabízel jim za euro jednu dlouhou báseň. Důvodů ke zlobě kolem sebe ale vidí hodně: dominanci neodpovědných finančních trhů nad demokraticky zvolenými vládami, plundrování planety, izraelskou okupaci palestinských území, likvidaci sociálního státu.

„Mají tu drzost nám říkat, že stát už nemá peníze na sociální programy. Jak ale můžou chybět peníze potřebné k pokračování a prohlubování těchto výdobytků po desetiletích enormního bohatnutí Evropy?“ ptá se pobouřeně a mluví tím velké části Západoevropanů z duše. Hessel nechápe, proč není dost peněz na zajištění bezplatného školství a důstojných důchodů, když tu tyto peníze byly po roce 1945, kdy Evropa ležela v troskách a začal se budovat moderní sociální stát, „největší kulturní výkon 20. století“.

Jeho slova jsou výzvou, která se nenechá vyvést z míry nuancemi komplikovaného světa: „Moc peněz … nikdy nebyla tak velká, sobecká a bezostyšná jako teď, kdy její služebníci pracují v nejvyšších patrech vlády. Privatizované banky se starají hlavně o své dividendy a obrovské mzdy ředitelů, a nikoli o veřejné blaho. Propast mezi chudými a bohatými nikdy nebyla tak hluboká, nikdy se tak nepodporovala soutěž a oběh kapitálu,“ píše se v manifestu. Působí to jako málo originální, patetický hněv starého socialisty. Hesselovým větám však přidává na významu jeho nevšední osobnost. Osobnost kultivovaného vzdělance, který v televizi děkuje svým rodičům za trojjazyčnou výchovu a naučení se umění obdivovat druhé lidi, jež člověka motivuje k neustálému zlepšování. Osobnost posledního žijícího člena dvanáctky diplomatů, kteří v roce 1948 sepsali Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN. A osobnost hrdiny francouzského protinacistického odboje.

Příběh 20. století

„Do roku 1931 vládl optimismus, byli jsme na cestě ke Společnosti národů, ke sjednocenější Evropě. A pak, náhle, začali sílit všichni ti fašisté a my jsme nevěděli, kam se věci řítí,“ vzpomínal Hessel v diskusním pořadu švýcarské televize 3sat na dobu, kdy byla katastrofa mnohem blíže, než si optimisté uměli představit, „jen nikdo nechtěl další válku. Až pak v roce 1939 lidé cítili, že se tenhle svět už nepodaří udržet pohromadě.“

Tehdejší dvacátník Stéphane Hessel byl rozhořčený. Z nacismu. Z francouzské kolaborantské vlády. Utekl proto z Francie a přidal se k odbojovému hnutí generála Charlese de Gaulla. Jeho příběh pokračoval výsadkem do Francie v roce 1944, zatčením gestapem, měsíčním výslechem a mučením, převozem do koncentračního tábora Buchenwald. Tam byl odsouzen k trestu smrti a přežil jen díky tomu, že vězeňský kápo zaměnil jeho identitu s identitou jiného vězně, který právě umíral na tyfus. Hessel pak putoval do pracovního tábora Dora a při následném převozu do Bergen-Belsenu se mu povedlo prchnout z vlaku. Byl jedním ze čtyř mužů z jeho pětatřicetičlenného výsadku, kteří nacistické zajetí přežili.

„Byli jsme mladými patrioty. To je něco, co už dnes neexistuje a ani nemá smysl. Musíme to něčím nahradit. Být světoobčany. Zasazovat se za svět, a nikoli za Německo, Anglii, Francii,“ tvrdí Hessel v hodinové diskusi na 3sat a odkazuje na Jeana-Paula Sartra. „Každý jedinec je odpovědný za celý svět,“ cituje filozofickou ikonu studentských protestů šedesátých let a popisuje charakter svůj a svých vrstevníků z francouzského odboje: „Patříme k lidem, kteří začínají žít, když vůči něčemu odporují. Když jdou věci hladce, tak nejsme důležití. Musíme se naučit odporovat, nejen nechat věci jen tak plynout.“

Slova muže, který přežil frontovou linii 20. století, znějí naivně a idealisticky. „Jsem utopista. Skoro všechny velké myšlenky jsou utopické,“ říká v rozhovoru s Die Zeit. Ze zkušenosti dějinných otřesů, které ve své době nikdo nečekal, si spíše než strach z budoucnosti odnesl optimismus. „Konec kolonialismu se zdál být nemožným, ale pak přišel vítr, který byl tak silný, že se lidé museli změnit… Také stalinismus vypadal věčně, a pak mohl být náhle překonán… Berlínská zeď vypadala pevně, a pak se k překvapení všech náhle zhroutila… Na takový vývoj věřím,“ vysvětluje a řídí se svým oblíbeným básníkem Hölderlinem: „Když přichází něco špatného, tak ani to dobré není daleko.“

Angažujte se!

Svět je pro Stéphana Hessela jedním velkým problémem, který je však řešitelný: pokud si lidé budou věřit, naštvou se, seberou odvahu a změní věci, jež se zdály být neměnnými. „Když si něco budeme přát, tak to můžeme také prosadit. Kdo by nám v tom měl zabránit,“ odpovídá v debatě s Die Zeit na otázky po realističnosti účinné regulace finančních trhů a sází přitom na dvě věci: silné globální instituce a mladé lidi, kteří už budou muset přijít s konkrétním návrhem, jak změny uskutečnit. Stéphane Hessel se je jen snaží paternalistickým tónem probudit: „Cítím to jako povinnost starého muže, který už nic jiného dělat nemůže, a chci to říct, jak nejjasněji to jde,“ uvedl v televizi ARD. Vztek a rozhořčení jsou však jen prvním krokem. Proto teď v červenci na trh přijde nová brožura – rozhovor s o 68 let mladším francouzským ekologickým aktivistou, který ponese název „Angažujte se!“. Sám Hessel se po skončení diplomatické kariéry angažoval ve prospěch ilegálních imigrantů a bezdomovců ve Francii.

Za svůj jasný jazyk manifestu se ale problémům nevyhne. Hessel – vyrůstající prvních sedm let života v berlínské židovské komunitě – podporuje bojkot izraelského zboží kvůli ilegální výstavbě osad na palestinských územích a po návštěvě Gazy označil izraelskou válku roku 2008 za zločin proti lidskosti. Za postoj k Izraeli na něj mířila tvrdá kritika prominentních intelektuálů Bernarda-Henriho Lévyho a Alaina Finkielkrauta i francouzské židovské komunity. Rektorka elitní pařížské univerzity zabránila jeho účasti na debatě o izraelsko-palestinském konfliktu.

Stéphane Hessel však mluví dál. I o smrti. „Jsem v poslední etapě svého života a se smrtí už mám přátelský vztah. Jsem už tak starý, že bych rád odešel,“ řekl v televizi 3sat, „bude to jeden z nejzajímavějších okamžiků života.“