Polská otočka

Když polský ministr zahraničí Radosław Sikorski letos na jaře vysvětloval poslancům Sejmu, proč je pro Polsko životně důležité být součástí pevného jádra EU, pomohl si americkým příslovím: „Buď jste u stolu jako stolovník, nebo jste na stole jako jídelníček.“ Dobře věděl, že Poláci na tato slova slyší, protože Polsko bylo za posledních dvě stě let převážně tím jídelníčkem. Jeho velcí sousedé Německo a Rusko (a v 19. století také Rakousko) si ho krájeli jako dort a v živé paměti je ještě stále rok 1939, kdy Polsko napadli z východu i západu Stalin a Hitler.

Toto historické trauma bylo hlavní příčinou, proč Polsko dlouho považovalo za svého jediného skutečného spojence Spojené státy. S nimi v zádech sice vstoupilo do NATO i EU, ale vůči Německu zůstávalo nedůvěřivé a vůči Rusku se ostře vymezovalo. Památná zůstane žádost bývalého premiéra Jarosława Kazcyńského, aby bylo Polsku přidáno na váze v EU vzhledem k tomu, že ve válce (vinou Německa) přišlo o šest milionů obyvatel. A je to jen pár let, co samotný Sikorski označil rusko–německý plynovod Nord Stream, jenž obchází Polsko po dně Baltského moře, plynovodem „Ribbentrop-Molotov“.

S opozicí na krku

To vše je teď minulost. Před dvěma měsíci se tentýž Sikorski sešel se svými partnery z Německa a Ruska v Kaliningradu, kde mluvili o možnosti malého pohraničního styku tohoto ruského území s Polskem a současně podpořil úsilí Ruska o členství ve Světové obchodní organizaci. Když lídři EU jednali o finanční pomoci krachujícím členům eurozóny, Polsko se (na rozdíl od Česka) připojilo a minulý týden opět potvrdilo, že do dvou let chce splnit kritéria pro přijetí eura. Prezident Bronisław Komorowski oživil léta skomírající iniciativu tzv. Výmarského trojúhelníku, tedy spolupráce Francie, Německa a Polska. A ve výčtu gest i konkrétních činů, které by ještě před pár lety byly téměř nepředstavitelné, by se dalo dlouho pokračovat.

Důvodů pro toto otočení kormidla, jež nadšeně vítají evropská média a politici, je víc: od zklamání Poláků z americké zahraniční politiky přes nástup liberální vlády Donalda Tuska v roce 2007 až po realistickou úvahu, že svět se v posledních letech změnil a Polsko – pokud v něm chce obstát – se musí změnit též.

Samozřejmě to vůbec nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled jeví. Klíč ode dveří, jimiž se Polsko chtělo dostat do vyšších pater EU, totiž vždy drželo Německo, kterému ale vadila polská paranoia vůči Rusku. Jenže zlepšování vztahů s Ruskem je v Polsku riskantní hra, a po loňské letecké havárii prezidentského speciálu ve Smolensku zvláště. Opozice v čele s Jarosławem Kaczyńským, za nímž stojí téměř třetina voličů, obviňuje Tuskovu vládu ze zrady národních zájmů, což není před nadcházejícími podzimními volbami do parlamentu příjemná nálepka.

Možnosti tu jsou

Tandem Tusk-Sikorski přesto dokázal za tři roky přesvědčit nejen Německo a EU, že to myslí se svou novou evropskou orientací vážně, ale přesvědčil hlavně samotné Poláky, že být součástí evropského mainstreamu je pro ně výhodné. O prospěšnosti členství v EU dnes v Polsku nepochybuje osmdesát procent obyvatel a Poláci, kdysi vyhlášení euroskeptici, se tak suverénně řadí k největším eurooptimistům. Příběh této dramatické změny kurzu je ukázkou toho, jak velké jsou možnosti politiků získat veřejnost pro evropskou myšlenku.

Polsko se tak ve střední Evropě, v níž české, maďarské a už i slovenské politické elity mluví o EU stále více jako o otravném monstru, stává jediným otevřeným zastáncem evropské integrace. Evropská unie dnes prožívá možná nejtěžší krizi od svého vzniku, proto je dobře, že po trapné maďarské epizodě je to právě teď Polsko, jež od prvního července přebírá její předsednictví.