NATO nemáme peníze

Nejvyšší velitel britského námořnictva sir Mark Stanhope se podle britského tisku cítil po audienci v Downing Street ponížen. „Myslím, že tentokrát se nepodávala káva ani sušenky,“ popsal médiím atmosféru admirálovy schůzky s premiérem Davidem Cameronem nejmenovaný zdroj. Šéf námořních sil si nepřívětivé gesto svého nadřízeného vysloužil jediným: veřejně v polovině června prohlásil, že pokud chce vláda trvat na dalším pokračování vojenské akce proti libyjskému diktátorovi Muammaru Kaddáfímu, měla by přehodnotit své priority. Tedy jinými slovy, měla by si rozmyslet, jestli chce škrtat ve zbrojním rozpočtu, nebo válčit.

Následný kartáč musel být slušný, protože dnes se již oba významní muži oficiáně opět shodují. Britové podle prohlášení Davida Camerona na škrtech nic nemění, zároveň ale „mohou v operaci pokračovat tak dlouho, jak to bude zapotřebí“ a „čas je na jejich straně“.

Britská epizoda se časově shoduje s projevem odstupujícího amerického ministra obrany Roberta Gatese, který se po zasedání ministrů obrany NATO pustil do kritiky Severoatlantické aliance slovy, jež musí siru Markovi mluvit z duše. „Jedenáct týdnů od začátku operace proti špatně vyzbrojenému režimu v řídce obydlené zemi dochází mnohým spojencům munice,“ popsal Gates s neskrývaným sarkasmem evropské válčení v Libyi. Ale veterán západního spojenectví, který sloužil v administrativě George W. Bushe i Baracka Obamy, nebyl jenom sarkastický. Ve své řeči Gates věštil Alianci „velmi reálnou možnost kolektivní vojenské bezvýznamnosti“. A dokonce dodal, že nezmění-li se neochota západních zemí investovat do své obrany, může být budoucnost atlantického spojenectví „temná, pokud ne přímo tragická“.

Trochu spolu

Neoblomný postoj britského premiéra hájícího rozpočtové škrty proti rozhořčeným vojákům obávajícím se krachu důležitých misí dobře ilustruje, v jaké situaci se Aliance nachází. Přitom Británie patří ve spojeneckém ohledu k těm „vzorným“ Evropanům. Podílí se významně na zámořských operacích, byla jedním z iniciátorů útoku na Libyi, její vojenský rozpočet léta dosahuje těch alianční centrálou předepsaných dvou procent HDP. Pokud však jde o nápravu nedostatečného podílu Evropanů na spojeneckých výdajích k zajištění vlastní bezpečnosti, mají i Britové v tuto chvíli velmi omezený manévrovací prostor. Gates ve své kritice navazuje na ministryni zahraničí Hillary Clintonovou, jež si už dříve vzala na paškál škrty ve vojenských rozpočtech spojenců, Londýn nevyjímaje. Evropa je ale uprostřed tak hluboké dluhové krize, že apely na zvyšování výdajů na obranu nemají v tuto chvíli mnoho šancí dolehnout k uším evropských politiků. Výtky, že Evropa se jako černý pasažér veze v Alianci finacované především Spojenými státy, jsou staré jako NATO samo. A to bylo v dobách, kdy Evropa bohatla.

V posledních deseti letech se rozdíly začaly dramaticky prohlubovat – zatímco Spojené státy roztočily po 11. září vyzbrojování na plné obrátky, Evropané škrtají a škrtají. Na konci studené války byly náklady Spojených států a západní Evropy jako celku na společnou bezpečnost zhruba vyrovnané, dnes podíl Evropanů poklesl na 25 procent.

Ekonomická krize do značné míry vysvětluje, proč Gatesovo vystoupení nezvedlo v Evropě výraznou vlnu sebezpytu. Evropské hlasy na podporu amerického spojence zazněly z očekávatelných míst, nejvýrazněji od britského ministra obrany Liama Foxe a od generálního tajemníka NATO Anderse Fogha Rasmussena. Mnohem lepší představu o evropském rozpoložení však dává reakce německého ministra obrany Thomase de Maizièra, který v rozhovoru pro Der Spiegel odmávl Gatesovu hrozbu budoucí bezvýznamnosti NATO jako „poněkud přemrštěnou“. „Když ale slyším jeho poznámku, že Spojené státy dnes nesou tři čtvrtiny nákladů, zatímco za studené války to byla jenom polovina, nutí mě to zastavit se a přemýšlet,“ dodal pak přece jen šéf německé obrany.

Právě rozevírající se nůžky odpovědnosti mezi oběma stranami Atlantiku jsou nejpádnějším důkazem, že věci se hýbou neblahým směrem. Je pravda, že Američané se cítili jako evropská bezpečnostní pokladnička celá desetiletí, situace je však stále horší. Podíl Američanů se vyšplhal na zmíněných 75 procent v období po 11. září, a to ještě Evropané nezačali pořádně šetřit. Teď následuje další vlna rozpočtových škrtů – za poslední dva roky snížil starý kontinent výdaje na obranu dohromady o celý jeden vojenský rozpočet Německa.

Ani bezpečnostní analytici si ovšem nedělají iluze, že se Evropané rychle chytí za nos a začnou situaci řešit. Analytik londýnského think tanku Centre for European Reform Tomáš Valášek ve své studii Surviving Austerity (Jak přežít úsporná opatření) nevěští zánik NATO, snižování výdajů ale vidí jako danost, s níž v současné ekonomické situaci prostě nikdo nepohne. Lék a jistou naději spatřuje v obrovských mezerách, které zejí ve spolupráci mezi jednotlivými evropskými spojenci. Zatímco Spojené státy investují do jedné supermoderní armády, Evropané budují 28 různých armád s navzájem se překrývajícími velitelskými a byrokratickými strukturami. Cesta k větší váze evropských zemí by tedy mohla vést přes jejich hlubší kooperaci. Analýza mluví o vzniku jakýchsi „ostrovů spolupráce“ jednotlivých zemí, jež by mohly společně nakupovat výzbroj, sladit normy k jejímu vzájemnému využívání (aby třeba britské stíhačky šly použít na francouzské letadlové lodi) nebo využívat společné výcvikové prostory. Takové příklady již dnes existují, Česko například jedná se Slovenskem o společném výcviku pilotů a údržbě letadel, zářným příkladem je nedávná dohoda mezi Británii a Francií o spolupráci na obraně. Obě nejaktivnější evropské země tak reagují právě na úsporná opatření, chtějí vybudovat společnou expediční jednotku, sladit zmíněné využívání francouzské letadlové lodi, společně nakupovat náhradní díly pro budoucí letecký transportér nebo vyvíjet ponorky.

V evropském kontextu je také dobré nezapomínat, že vedle NATO se bezpečnost odvíjí od spolupráce v Evropské unii. Tady už několik let vznikají napříč zeměmi společné bojové jednotky (tzv. battlegroups), jež by měly umožňovat Evropanům mít stále v záloze aspoň dvě základní vojenské jednotky schopné nasazení kdekoli na světě. V okamžiku, kdy panují obavy z rozpadu eurozóny a obnovení tradičního nacionalismu, je existence jednotek přesahujících hranice a koordinovaných Bruselem dobrým signálem ochoty „zůstat spolu“. Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko se tak například docela nedávno dohodly na vzniku samostatné Visegrádské bojové skupiny pod vedením Polska, nejsilnější země regionu.

Uvedené formy spolupráce samozřejmě nejsou řešením narůstajících rozdílů mezi Amerikou a Evropou. Je na nich však dobře vidět, nakolik evropský význam závisí na prohlubující se integraci uvnitř Evropy. Ta je ale v tuto chvíli silně ohrožena dluhovou krizí, čímž se kruh zase uzavírá. Dokud Evropané nevyřeší stav svých ekonomik, mohou v bezpečnostních otázkách podnikat nanejvýš nouzové záchranné operace.

Jestřáb Obama

Problém je v tom, že opačná strana Atlantiku na tom není lépe. Také Američané chystají drastické škrty ve svých vojenských rozpočtech, v nejbližších letech by měli ušetřit aspoň čtyři sta miliard dolarů (o sto miliard více, než kolik vynaloží za rok na obranu Evropa). Gatesovo vystoupení se tak zdaleka neobracelo pouze k nám. Budoucí důchodce o týden později poskytl rozhovor týdeníku Newsweek, v němž prohlásil, že „strávil celý svůj dospělý život se Spojenými státy jako supervelmocí, která nemá výčitky utratit tolik, kolik je k udržení takového postavení zapotřebí. Teď ale přišly jiné časy. Upřímně řečeno, neumím si představit, že budu součástí vlády, která je nucena tak dramaticky omezit své působení ve zbytku světa.“

V Americe probíhá po deseti letech válčení a tváří v tvář horentním dluhům hluboká změna nálady, proti níž se Robert Gates a třeba slábnoucí křídlo politiků okolo Johna McCaina snaží protestovat. Ke stažení z Afghánistánu nebo Libye vyzývá kdekdo, včetně dnešních prezidentských kandidátů. Z nabídky osobností, jež mohou po roce 2012 zasednout v Bílém domě, představuje trochu nečekaně Barack Obama největšího jestřába. Ten přitom právě navzdory radám vojenské elity včetně Roberta Gatese oznámil stažení 33 tisíc vojáků z Afghánistánu. Lepší ilustrace Gatesových obav není zapotřebí.

Z tohoto směru vane možná chladnější vítr než z neschopnosti Evropanů platit účinnou obranu. Ředitel prestižního amerického think tanku Council on Foreign Relations Richard Haass upozorňuje, že na americké straně probíhá generační výměna, během níž klesá vliv politiků s tradičními vazbami na Evropu a nahrazuje je garnitura, jejíž mentální střed světa se posouvá někam do Pacifiku. Zároveň jde o zástupce generace, která již neprošla studenou válkou a jejíž názor na intervence v zahraničí byl formován dvěma nepříliš úspěšnými misemi v Iráku a Afghánistánu. Závažné bezpečnostní problémy dneška se navíc posunuly na širší Blízký východ, ale také do Asie, která bývá pro svou rostoucí nestabilitu přirovnávána k Evropě před 100 lety.

Více spolu

Neblahý trend však nemusí být nevyhnutelný. Ekonomická krize má svoji logiku a Evropa asi stěží právě teď začne dramaticky vyzbrojovat. Na druhé straně ke zvýšení významu kontinentu zjevně přispívá každý krok, který drží Evropu pohromadě. Starý kontinent neudělá chybu, když se bude o zájem chladnoucí Ameriky ucházet aktivněji než dosud. Prvním a základním krokem je udržet dosud mimořádně úspěšné poválečné uspořádání kontinentu. Rozdrolení EU by vedlo k zániku NATO téměř jistě. Potom by už malým zemím, jako je Česko, mnoho nezbylo.