Dopisy

Kdo se snaží víc

Respekt 22/2011

V článku mi chybí stažení Izraele z Pásma Gazy v roce 2005. V článku se píše: „V roce 2002 už pod patronací George Bushe mladšího jednali nový premiér Ariel Šaron a palestinský předák Mahmúd Abbás o dokumentu zvaném Cestovní mapa (Road Map). V jeho rámci měl být mírový proces ukončen poměrně rychle v roce 2005. Izrael však hned na začátku odmítl jednu z položek Cestovní mapy – konec stavby židovských osad na Západním břehu a v Gaze.“ Izrael se však přes odpor části veřejnosti a osadníků v roce 2005 stáhl z Gazy a vyklidil 21 osad. Odpovědí mu bylo ostřelování jeho území z Pásma Gazy.

Helena Bulková

Rozdělená země

Respekt 23/2011

Blíží se stoleté výročí arménské genocidy. A také stejně staré výročí tureckého popírání systematické likvidace téměř 1,5 milionu svých spoluobčanů jiné národnosti. Popírání viny svých předků bylo v Turecku od počátku bráno jako součást své pozitivní image vůči tzv. západním mocnostem (stejně jako „konečné řešení židovské otázky“, které bylo ze stejného důvodu vedeno v maximálním možném utajení). Někdy toto popírání vychází z lidí spontánně a zkouší užívat vědeckých prostředků (podobně jako když se popírači holocaustu snaží spočítat, kolik zplynovaných lidských ostatků mohlo prolítnout jedním komínem), častěji však jde o agilní politickou hlídku. Turecká strana trpělivě vysvětluje, že údajně 50–60 tisíc obětí nemocí a hladu při „vysídlení“ z let 1915–16 lze přičítat pouze nešťastným okolnostem války. Pokud dnes ovšem v zemi někdo projeví jiný než tento oficiální názor, putuje často do vězení. Turecké zdroje také na financování popíračů vynakládají nemalé prostředky. Známá je např. „Lewisova aféra“ z roku 1985 – tehdy 69 amerických historiků sepsalo prohlášení, žádající americký Kongres, aby nepřijal rezoluci o arménské genocidě. Záhy se provalilo, že akademici byli dotováni tureckými institucemi, a až na jediného své podpisy posléze stáhli.

Arménie se dlouhodobě nachází ve velice svízelné situaci – ekonomika je na tom bídně, spoustu prosperujících podniků (včetně rodinného stříbra, koňaku Ararat) vlastní Rusové, dříve příznivé vztahy s Íránem jsou nyní nestabilní. Po úniku radiace ve Fukušimě se navíc zjistilo, že tu tiká časovaná atomová bomba v podobě 31 let staré elektrárny Metsamor, stojící na jednom ze seizmicky nejrizikovějších míst světa. V zemi proto roste vůle k normalizaci vztahů s Tureckem a otevření vzájemných hranic. Znovuzvolený premiér ErdoÄźan byl dosud v tomto ohledu vstřícný pouze za cenu, že turecko-arménské vztahy začnou od bodu nula. Že nemíní problém jakkoliv řešit, nebo se dokonce za masakry Arménů jménem turecké republiky omlouvat, potvrzuje i jeho výrok z loňského března. Tehdy na základě rezoluce o platnosti arménské genocidy, kterou přijal americký Kongres a švédský parlament, premiér ErdoÄźan pohrozil, že z Turecka vyhostí 100 tisíc Arménů bez tureckého občanství. Snad tím mínil vyhostit je živé, jeden totiž nikdy neví.

Mané D.Shakarian

Růže stolistá

Respekt 24/2011

Ve zmiňovaném sloupku si autorka staromilsky povzdechla nad opomíjením tradičních okrasných rostlin. Celý text článku je mi blízký, je to můj šálek kávy. Nicméně, co se lučních či babičkovských květin týče, musím se zastat cechu zahradníků, není to s nimi tak jednoduché. Nejsou pro účely floristické (prodej v květinářství) použitelné, neboť rychle vadnou a jsou velmi křehké, tedy nejsou skladovatelné a přepravovatelné (leda z louky rychle do vázy a i to jen na chvíli…). Velkou snahu o zavedení těchto skupin rostlin na květinový trh vykazuje např. česká firma Planta Naturalis, již roky se snaží oprášit slávu venkovských květin v povědomí veřejnosti (viz slavnost pořádaná každoročně v Markvarticích u Sobotky Česká květnice). Přesto, z důvodů uvedených výše, luční a babičkovské kvítí zůstává na loukách a u laťkových plotů. Tam jim to ostatně nejvíce sluší. Je spíše otázkou, kdy u nás dozraje čas a najde se pro tyto rostliny místo i v dnešních sídlech, zahradách, na dosah běžnému životu…

Markéta Pešičková,
zahradní a krajinářská
architektka