Zemřel spisovatel a literární kritik Jaroslav Med

Ve věku 85 let zemřel ve středu spisovatel, literární kritik a historik Jaroslav Med. Zabýval se především českou spirituálně orientovanou poezií a prózou 20. století. Od roku 1990 přednášel českou a světovou literaturu na Katolické teologické fakultě a Filozofické fakultě UK. Je editorem děl Jana Zahradníčka či Bohuslava Reynka a autorem monografie o Viktoru Dykovi nebo knihy esejistických portrétů Spisovatelé ve stínu. Samostatně vydal prozaickou knihu Hory a mračna (1959). Jako vzpomínku na Jaroslava Meda odemykáme jeho text o přípravě knihy korespondence Bohuslava Reynka, který vyšel v roce 2011 v literární příloze Respektu:

Když mne jako studenta, to už je dosti dávno, začala zajímat literatura, velmi rád jsem četl nejrůznější korespondenční soubory, v nichž jsem se seznamoval s biografickým zázemím pročítaných autorů. Četba korespondence F. X. Šaldy se Zdenkou Braunerovou mi řekla mnohé o životních osudech věhlasného kritika a četba listů Boženy Němcové, to bylo úchvatné setkání s nevšedním lidským osudem, jehož hloubku mohla moje tehdejší životní nezralost pouze tušit.

O užitečnosti a závažnosti vydávané korespondence významných tvůrčích osobností mne také přesvědčil kardinál a pozdější světec J. H. Newman, který v jedné ze svých statí napsal: „Opravdový život člověka je v jeho dopisech… vydávat dopisy je správné nejenom v zájmu biografie, ale už proto, abychom pronikli k věci. Životopisci nanášejí barvu, přisuzují pohnutky, dohadují se citů – ale soudobé dopisy, to je skutečnost.“ Tento Newmanův citát jsem si tehdy poznamenal, nicméně cesta k vydávání korespondence Bohuslava Reynka a jeho přátel, o níž se chci zmínit, byla ještě velmi, velmi daleká.

V druhé polovině padesátých let jsem měl štěstí, že jsem se mohl s několika havlíčkobrodskými přáteli – byli to malíř Jaroslav Šerých a jeho bratr, budoucí kunsthistorik Jiří Šerých – seznámit s Bohuslavem Reynkem, žijícím v nedalekém Petrkově. Z našich častých vycházek do Petrkova se poznenáhlu vyvinulo vzájemné přátelství mezi námi a B. Reynkem, které vytrvalo až do konce Reynkova života. Byla to nesčetná řada inspirativních setkání v kouzelné petrkovské zahradě, kde jsme probírali všechno možné, ale hlavně nasávali neopakovatelnou petrkovskou atmosféru, působící uprostřed obecného socialistického marasmu až snově neskutečně.

Jistá kulturně-politická uvolněnost na konci šedesátých let uvedla ve známost B. Reynka-grafika: realizovalo se několik jeho výstav a v souvislosti s tím se začíná připomínat i dosud opomíjený Reynek-básník. (Jeho novou básnickou tvorbu vydá královéhradecké nakladatelství Kruh a českobudějovické nakladatelství Růže připomíná v reedici i jeho ranou poezii. Překvapivé je setkání s Reynkovou poezií pro Jiřího Koláře, Ivana Diviše, Josefa Hiršala a další básníky, kteří se setkávají poprvé s jeho básnickým dílem.) Bohuslav Reynek umírá v roce 1971 a počínající normalizace opět umlčuje jakoukoli podstatnější reflexi jeho díla, i když jeho dílo grafické se už víceméně stalo pevnou součástí českého výtvarného prostoru.

Normalizační kulturní prostředí prakticky neumožňovalo žádnou veřejnou prezentaci Reynkova díla. My, kteří jsme ctili Reynkův tvůrčí odkaz, jsme mohli pouze tu a tam v samizdatu upozornit na jeho tvorbu. Nicméně právě v tomto čase přišel Jiří Šerých s nápadem – dosud se zabýval především Reynkovým dílem grafickým – pokusit se shromáždit co nejvíce Reynkovy korespondence a tím v budoucnu, až poměry dovolí, dokumentovat šíři jeho tvůrčích zájmů. A tak jsme začali shledávat veškerou oboustrannou korespondenci B. Reynka s řadou tvůrčích osobností, s nimiž během života navázal styk.

Páteří celého souboru měla být také oboustranná korespondence Bohuslava Reynka s Josefem Florianem, již jsme nalezli jak v Reynkově pozůstalosti v Petrkově, tak v pozůstalosti Josefa Floriana ve Staré Říši, kde byl v té době ještě neporušený florianovský archiv; dnes želbohu již rozchvácený, a tedy neexistující. Posléze, především díky nesmírné péči a obětavosti Jiřího Šerých, se nám podařilo shromáždit okolo tisíce korespondenčních jednotek, vytvářejících velmi plastický obraz jisté části spirituálně orientované literatury v českém kulturním prostoru. Rukou společnou jsme se snažili edičně připravit tento obsáhlý korespondenční soubor, abychom s konečnou platností vymezili místo Bohuslava Reynka – básníka, grafika a překladatele – v české literatuře 20. století.

Význam a hodnota tohoto korespondenčního souboru má dvojí podobu: je jednak dokladem o duchovně-psychologické atmosféře katolicky orientované literatury, jak ji reprezentoval staroříšský okruh okolo J. Floriana, jednak dokazuje významným způsobem trojdomost Reynkova tvůrčího profilu. Jestliže už v šedesátých letech byl uznán jako svrchovaný a osobitý básník, jeho přínos jako významného překladatele-objevitele byl a je stále v pozadí. A právě z jeho korespondence se nám ukazuje, s jakým rozhledem a erudovaností se projevoval jako překladatel, jak významně a doslova průkopnicky ovlivnil svými překlady českou meziválečnou literaturu.

Bohuslav Reynek (*1892) patří ke generaci čapkovské, pro niž měl zásadní a určující význam prožitek války. Ten byl Reynkem vnímán – ze zdravotních důvodů nemusel jít na frontu – jako příznak hluboké krize celé západní civilizace, jako důsledek rozpadu tradičních duchovních hodnot. To způsobilo, že byl velmi intenzivně osloven expresionistickými vizemi smutku a rozkladu. Už 23. srpna 1916 píše Reynek do Staré Říše A. Střížovi, což byl v té době jakýsi sekretář Josefa Floriana: „Pan Florian má knížku básní Georg Trakla, nečetl jste je? Tyto dny jsem je také dostal a přeložím je. Mimo Hlaváčka neznám básní krásnějších. Docela nově se dívá na věci a čím dál ke konci knížky tím hlouběji a šíře vidí.“

Kniha Básně Georga Trakla vyšla v Reynkově překladu už v roce 1917 u J. Floriana ve Staré Říši a my dnes víme, jakou mimořádnou roli sehrálo toto dílo v Reynkově kongeniálním překladu v české poválečné poezii; dosvědčuje to Traklův vliv zejména na F. Halase, ale i J. Zahradníčka, V. Závadu a některé další básníky. Tento traklovský prožitek posléze přivedl B. Reynka k dalším překladům z německé expresionistické tvorby a tak zprostředkoval českému čtenáři bezmála vše podstatné z německého expresionismu (G. Heym, H. Carossa, K. Edschmid, E. Lasker-Schülerová a řada dalších). Cestu k jejich objevování velmi zřetelně dokumentuje Reynkova korespondence s J. Florianem.

Traklovské „jak marné je všechno, jak veliké je provinění narozeného“, jako by předznamenávalo pocity B. Reynka, J. Floriana a celého staroříšského katolického okruhu, jehož příslušníci viděli ve válce jisté příznaky apokalypsy, která musí přijít jako trest za zpronevěru lidstva Božím záměrům. Poválečné poměry svými materialisticko-socialistickými tendencemi jako by to potvrzovaly.

B. Reynek píše J. Florianovi 8. srpna 1919: „…rád bych věděl, co říkáte dnešní situaci. Mně se zdá, že již nelze takto existovati na zemi, že je nezbytno, aby se proměnila ‚jakoby v poušťâ€›‘ dle slov Zjevení lasalettského. Útlak toho, čemu se běžně říká život, jest již nesnesitelný. Nevymře-li svět (Pilát XV. republiky, volební povinnost, Wilson, jídlo na lístky atd. atd.), chtěl bych zemříti sám. ‚Příroda prahne po pomstě na lidi a tetelí se hrůzou v očekávání toho, co má se státi…‛‘ to cítím, až do čečulek prstů. Ale buď jak buď, ‚staniž se, staniž se, staň‛‘ – jak to stojí v Mstivé kantiléně.“

J. Florian Reynkovi odpovídá 18. srpna 1919: „Dnešní situaci jsem pustil s pomocí Boží z očí. Zabývám se více (jak se sluší na vězně) svou situací a teď, v oktávě Nanebevzetí, rozjímám, že snad bude dobře napřed na cestě do Etiopie zaraziti sídlo v Efezu.“ (Ve Florianových apokalyptických vizích hrála Etiopie roli zaslíbené země, kde ještě žili lidé křesťanským životem a jež bude Hospodinem ušetřena.)

B. Reynek reaguje na Florianův dopis 28. září 1919: „A co se mnou bude, nevím. Asi proto, že vůbec nevím, co chci. Je to s tím životem bída…“

J. Florian ho v dopise 8. října 1919 napomíná: „Na ten život nenaříkejte, sic dle Mua Hullaba naříkal byste na Boha. A ujišťuji Vás, že Pán Bůh za vše nemůže.“

Z těchto několika úryvků z korespondence mezi B. Reynkem a J. Florianem je zřejmé, z jaké duchovní atmosféry vyrůstal onen reynkovsko-demlovský expresionistický impulz. Zároveň ovšem celek této korespondence mezi B. Reynkem a J. Florianem (trvala nepřetržitě od roku 1914 až do Florianovy smrti v roce 1941) zcela jednoznačně vyvrací víceméně trapnou Florianovu charakteristiku z pera F. X. Šaldy, který o něm napsal, že je to „člověk skrz naskrz netvořivý, který poštěkává okresním způsobem na vozy jedoucí mimo něj“. Stejně tak nelze přijmout Florianovu charakteristiku od Václava Černého, který jej vnímá jako „lokálního proroka“.

Soubor reynkovské korespondence, který připravujeme do tisku, neobsahuje pouze dopisy s J. Florianem; od konce první světové války se rozšiřuje rozpětí Reynkových překladatelských a edičních aktivit do dalších tvůrčích oblastí. Navazuje přátelské styky s Josefem Čapkem, kterého podněcuje především jako výtvarníka, je spoluzakladatelem a iniciátorem slavné bibliofilské edice Atlantis brněnského vydavatele J. V. Pojera, stejně tak iniciuje mnohé z vydavatelských aktivit Vlastimila Vokolka v Pardubicích a Zdeňka Řezníčka v Kroměříži, jehož edici Magnificat de facto řídí.

Hledíme-li dnes s bezmála stoletým odstupem na ediční profil Florianova vydavatelství Dobré dílo, na jehož podobu měl B. Reynek zásadní vliv, jak o tom svědčí tato korespondence, můžeme jen žasnout nad jejich úžasným objevitelstvím, díky němuž vnášeli do české literatury výrazné umělecké i myšlenkové hodnoty. Ještě v průběhu první světové války (1915) Florian vydává v českém překladu G. K. Chestertona (jeho velcí budoucí obdivovatelé F. Peroutka a K. Čapek nemohli pochopit, že jej pro české čtenáře objevil jakýsi podivín ze zapadlé moravské vísky), dříve než ve Francii objevuje Florian velkou malířskou osobnost v G. Rouaultovi a dávno před obecným kafkovským boomem otiskne řadu Kafkových próz a ve staroříšských sbornících a troufne si na první české vydání Proměny (1929). I samotná Reynkova překladatelská objevitelská aktivita byla obdivuhodná: bez telefonu, internetu a jiných komunikačních vymožeností a také bez větších finančních prostředků a navíc v zapadlé petrkovské samotě objevuje pro českou kulturu nesmírně cenné a důležité tvůrce. Kromě již zmiňovaného Trakla patří mezi Reynkovy překladatelské objevy P. Valéry, Ch. Péguy, T. Corbière, J. Rictus, M. Jacob, G. Bernanos, J. Giono, H. Pourrat a řada dalších významných tvůrců. Když jsem se kdysi dávno B. Reynka ptal, jak tyto tvůrce on a J. Florian objevovali, jen se usmíval a s pokrčením ramen dodával, že to byl jakýsi instinkt, který je vedl.

Soubor korespondence Bohuslava Reynka s jeho přáteli a spolupracovníky, který se chystá vydat nakladatelství Karolinum, přináší nejen vhled do společensko-kulturní atmosféry první poloviny 20. století, ale je i velmi cenným literárněhistorickým dokumentem o jedné překladatelsko-ediční aktivitě, která ovlivnila generaci vzdělanců. Tím snad bude definitivně pohřben onen bludný soud o Florianovi jako „lokálním proroku“, a také dostatečně stvrzena trojdomost Reynkova tvůrčího odkazu – nejen grafik a básník, ale také velmi významný překladatel, jemuž česká literatura vděčí za nejeden tvůrčí podnět. ď‘

V Grenoblu 21. ledna 1930

Milý pane Floriane,

škoda, že Váš dopis nepřišel o nějaký den dřív – píšete o těch verších – poslal jsem právě, co jsem měl, Kuncířovi, a mezitím Claudelova sv. Josefa, kterého bych býval raději dal Vám. Až se mi zase něco shromáždí, pošlu Vám pro Archy.

Po té výstavě na podzim mi toho málo zbylo, našli se přátelé a sběratelé a věci si roznesli. Ale přibývají nové, a tak trochu do Petrkova přivezu a pak tam – doufám – ještě udělám, kdy budu velmi rád, když přijedete. – Kdybyste měl cestu do Pardubic nebo přes Pardubice, stavte se v tiskárně Vokolkově, budete-li mít chvíli. Mladý Vokolek loni tam uspořádal výstavku mých pastelů, a má jich tam asi 60; snad by se Vám některé líbily. Vokolek už dávno si žádá Vás poznat, s radostí by Vás uvítal. – Kreslím se zálibou na potulkách různé kostely a kaple, ať už ve Francii, nebo v Čechách, a rád bych, kdyby někdy mohly vyjít v albu. Po Vašem včerejším dopise mi napadlo, nechtěl-li byste se ujmout jich vydání – ovšem, až uvidíte, a budou-li se Vám věci zamlouvat; a pak bych potřeboval ještě příští léto k práci v Čechách. – Podmínky by byly asi takové: honoráře v penězích bych nežádal, ale tucet pěkných výtisků. Pro několik (tři nebo pět) subskribentů bibliofilů bych přidal originály (totiž Vám, a čítal byste jim to, zač byste chtěl). Listů by bylo asi dvanáct.

Se srdečným pozdravem

Bohuslav Reynek

V Petrkově 28. června 1932

Milý pane Floriane,

udělal jste mi velkou radost včerejší zásilkou – tolik jarého a jadrného čtení najednou – nevěděl jsem, že jsem měl tolik Archů a Kursů zameškáno. Vašeho Hella nemám a neznám, je tedy tím vítanější. Velmi rád bych se Vám hned odvděčil příslušnou „bernou mincí“, čekám na tu možnost s trpělivostí menší, než je Vaše, a snad se také brzy dočkám. Zatím Vám uchystám nějaký pokreslený papír, a až k Vám Vokolek pojede, svezu se s ním a přivezu Vám to. Poštou se takové věci nedají posílat, roztluče se to a rozmaže.

Psal mi Pojer, že Symposion chystá Hlasy země od Giona. Ale román s tím titulem ve frančině neexistuje. Bude to asi Un de Baumugnes. Ostatně dosavadní nejlepší věc Gionovu nikdo nezná, vyšla v „nepřístupné“ edici. Je to Manosque des Plateux, překrásná oslava jeho rodného kraje. Kdybyste chtěl, přeložil bych Vám to. Autorizační poplatky by asi nebyly žádné, má na to sám všecka práva. Víte také, že je ohrožen Indexem? Dostal jakýsi přípis, aby se, tuším do roka, zodpovídal za to, že rozšiřuje kult Pana. Smál se tomu, když nám to u Borrélyů vykládal. Knihy Marie Borrély znáte, zvláště Le Dernier feu? (NRF) Žije v kraji ještě jinak „zapadlém“ než Stará Říše, tak krásném a tak opuštěném, že prý se jich tam dost z toho zblázní, nemohou unést tíhu samoty, slunce a větru. Jsou tam jen lesy a pole osazená mandloni, jiný ovocný strom tam nevydrží pro vítr. Viděl jsem to zjara, když ty mandloně odkvétaly, bylo to podivuhodné.

Psal jste mi kdysi o nějaké překlady veršů pro Archy; nezapomněl jsem na to, a uchystám leccos. Všiml jsem si, že máte v těch posledních překlad prózou Reynaudova Zpěvu za živé a mrtvé – mám totéž ve verších a třeba Vám to také pošlu. Mělo to vyjít v Sešitech poezie, ale pro naprostý nezájem „publika“, nedostatek „prostředků“, nomádský život a jiné kříže jsem to musel zastavit, aspoň zatím.

Tak ještě díky a srdečné pozdravy ode mne i od ženy.

           Váš B. Reynek

(Stará Říše) 20. února 1920

Milý příteli,

přišlo vše v pořádku: knihy i flobertka. Jenže děti čekaly s flobertkou na Vás, abyste ukázal, „jak se to dělá“. I Josef mne upomíná, zda napíšu „panu Reynkovi“; umí Vás zřetelně jmenovati. Rovněž nevíme, kde se koupí náboje. Ostatně není ještě jaro…

Básně Lasker-Schülerové Vám pošlu, jakmile je dostanu od paní Jílovské. S Ódami Claudelovými jsme uvázli; už vše bylo založeno, ale zvěděl jsem, že v Praze ti kolem Kuncíře mají autorizaci na všechna jeho díla, tedy vyčkám, až jak se to vyvine. Pan Kuncíř kupuje dosti horlivě od nás knihy, tedy myslím, že se dohodneme. Arci jest to teď bolestné prodávání, totiž vzhledem k výdajům: vytahování Josefa „z cisterny staré, kteráž neměla vody“, aby byl za dvacet stříbrných prodán kupcům mediánským.

A ke všemu co se stalo! S takovou péčí jsem sám nařezal papír na to etiopské album, obaly, vše jsem nastrojil, tři dni jsem jen měřil a připravoval listy do tiskárny; papíry došly, linolea však Hofmanem řezaná jsou dosud nezvěstna – od 10. ledna. Grafika a trafika liší se jen o začáteční písmeno a kuřák v nesnázi nepociťuje tohoto rozdílu, přehmátl se asi a „zašel“ tam. Ještě jsem ani Hofmanovi nepsal, poněvadž jsou jakési úřední lhůty na reklamování a nerad bych předbíhal; prý onehdy reklamovala staroříšská pošta podruhé. Cena byla 700 K. Mistr Staněk prý podporuje snahy té novopečené církevky „československé“; kdyby si raději hleděl svých fuhrverků, aby mu sluhové a pacholci neroztahali náklady!

Prosím Vás o trošku pomoci v rozlišování a třídění duchů.

I. Eduard Stucken

II. Jedlička

III. Říha

IV. Klabund

Co o nich soudíte? Mně se líbí ten Montezuma. Do ostatních jsem nahlédl, ale nechci být rozhodčím. Máte větší zběhlost a jemnější hmat. Jedlička a Říha ucházejí se o to, bychom je tiskli buď v Nova et vetera, nebo samostatně. Kdybyste mohl mi brzy o těchto čtyrech věcích něco napsati, byla by to práce. Kde by se dostala linolea, nevím. Metoděj a Michael též po něm touží a už i adresy do Prahy shledávají. Ještě jsme nic nenašli. Ale doufejme.

Jak Vám? Nezabírají světnice? Zde mi útočí na světnici u Vetchů, kde jsou knihy, abych prý si to dal někam na půdu. Jest to naše „knížectví“ menší než Monacké, sotva „na dlaň“, ale tituly v republice zakázali a v Staré Říši ti, co se sem nastěhovali z vídeňských předměstí, i na naše „knížectví“ žehrají. Bůh nám pomoz! I Vám!

Josef Florian

(Stará Říše) 2. října 1941

Milý příteli,

píšu z dnů bolesti. Slovo bolest se často zneužívá. To mé slovo se vztahuje na „opravduckou“ bolest v pravém boku. Lékař říká: suchý zánět pohrudnice a s tím spojený zánět nervů. Prý něco takového měl p. Vokolek. Kdyby to nebolelo, nemohl bych říci, že jsem nemocen: jedl bych, kdyby si člověk teď mohl dopřát něco podle chuti – ačkoliv najíst se ještě mohu dosavád –, spal bych, kdybych po hodině nebyl bolestí vzbuzen do bolesti – jako trestanec na Špilberku, jenž byl každou hodinu zacásnut za řetěz, aby nemohl spat souvisle, horečky nemám atd. Když jsem ve studentských letech ležel v pražské nemocnici se zápalem pohrudnice, byl jsem opravdu nemocen, ale nic mne nebolelo. Teď bych skoro říci mohl: nejsem nemocen, ale hrozně to bolí. A tak píšu jen ve stoje pár řádků, abych Vám poděkoval za dnešní krásnou knížku s velmi podařeným leptem, i za překlad Claudela. Jen podotýkám, že obojí mělo býti rekomandováno; přece je to práce a cenná věc, a tu a tam věci se ztrácejí. Bylo by toho líto, kdyby některá z obou nebyla došla.

V básni Ó světe je též verš:

„bolest mi život dala,

a oděla mne spěží.“

To je pěkné u básníka; ale myslím, že když to psal, nebolelo ho v pravém boku, protože mne bolest rozleptává a nechce mi ani státi, ani ležeti (ah, kdybych mohl ležeti!), ani mluviti, ani psáti, nadtoď býti oděn spěží! Arci, bolesti mají vždy tajemnou úrodu a nevím, jakou spěž to duch na sebe bere pod tím rozleptáváním.

S pozdravem

Josef Florian

(J. F. zemřel 29. prosince 1941) 

(Praha, asi duben 1919)

Vážený pane,

odpusťte mi, prosím Vás, že Vás tak dlouho nechávám čekat, že tak dlouho nevracím Vaše překlady Baudelaira. Byl jsem nemocen, a nyní se žením, což u člověka nevalně zámožného a v tísni vyžaduje mnohých příprav a značného zaneprázdnění; přetěžko se dnes všechno shání. Vedle toho musím se starati o obživu a právě v době nejtěžší se mi nahrnulo mnoho práce, i musel jsem věci, jimž bych chtěl věnovati více nerušeného času, odkládati den ode dne, až mi z toho již je trapno a smutno. – Nyní zdá se, budu míti již více času a poklidu, abych se mohl věnovati práci a závazkům, na něž se těším; to jest právě Baudelaire, několik řezeb, na nichž bych si chtěl dáti záležeti.

Vracím Vám Vaše překlady a prosím Vás, abyste mi nezazlíval, že jsem tu a tam do nich čmáral tužkou a poznamenával alternativy. Nebylo to, ujišťuji upřímně, proto, že bych si jakkoli troufal opravovati. Miluji velmi Baudelaira, četl jsem zároveň originál, i napadalo mi dosti věcí, jež mne těšilo poznamenati vedle jako jednu nebo jinou z možností; kdybych četl poznovu, napadlo by mi to snad zase jinak. Stalo se to z živého zájmu, nikoliv, že bych chtěl Vaše překlady jakkoliv korigovati. Kdyby se Vám z připsaných nebo naznačených veršů a rýmů něco líbilo, použijte, prosím, beze všeho. – Vím, že překládati Baudelaira je prací velmi těžkou, avšak vděčnou a zcela chápu, že je Vám třeba a milo opět se k překladům navrátiti, a prosím tedy za omluvení, že jsem je tak dlouho podržel.

Smím-li poznamenati malou kritiku – řekl bych, že Vaše překlady podržují místy příliš výrazové cudnosti, jež tak dobře odpovídala veršům Traklovým, že však by v některých verších Baudelairových bylo dobře přidati skvělosti, nádhernosti; někde má Baudelaire něco až sametově pekelného, knížecího. A ještě krásný Parnasismus, oslnivost, hudebnost staré školy. – Než vím dobře, jaké jsou tu překážky, má-li se již vystihnouti jen samotný smysl veršů.

Odpusťte mi, prosím Vás, a nyní mi nastává, abych se řádně navrátil k vlastní práci a myslil na obrázky, na několik řezeb, k nimž chci přikročiti co nejsvědoměji, a vynasnažím se, abych Vaši důvěru dle svých nejlepších sil uspokojil.

Váš hluboce oddaný Josef Čapek

Vysočinské útočiště J. Floriana

Společenství literárního nakladatelství Dobrého díla Josefa Floriana se podobalo malé církevní komunitě. V horlivě věřící rodině Florianových se narodilo 12 dětí, z nichž skoro všechny byly hudebně nebo výtvarně nadané a pomáhaly knížky graficky zdobit. S rodinou žila i Florianova sestra Antonie, která sháněla pro nakladatelství peníze, a docházel tam kněz Ludvík Vrána, aby každé ráno sloužil mši v rodinné kapli. V takovém prostředí se tiskly knihy nejčastěji křesťanských autorů, dělaly se dřevo- a linoryty, vázané vazby a ručně psaná bibliofilská vydání.

Kolem vydavatelství Josefa Floriana ve Staré Říši se soustředil okruh našich předních autorů (J. Deml, J. Durych, K. Schulz a další) a jeho vydavatelské dílo dosáhlo úctyhodných rozměrů. Tvoří ho přes 400 titulů, z toho 140 samostatných knih, 131 sborníků a 27 výborů poezie. Vydával díla středověkých i novodobých myslitelů, teologickou, nábožensko-esejistickou, filozofickou i vědeckou literaturu, českou i překladovou beletrii (G. K. Chesterton, F. Jammes, W. B. Yeats, R. M. Rilke, F. Kafka, G. Trakl, S. Anderson, A. Remizov, V. Rozanov). Sám Josef Florian přeložil více než 60 děl, především z francouzštiny. Mezi ilustrátory knih patřili Josef Váchal, Bohuslav Reynek, Josef Čapek, Florianův syn Michal a mnoho dalších.

Florianovy knihy byly zařazeny do edic Studium (1904–1912), Nova et vetera (1912–1921), Kursy (1912–1946), Nejmenší revue (1930), Archy (1926–1948), Dobré dílo (1912–1948). Poslední edice, Dobré dílo, tvořila vrchol práce nakladatelství nejen počtem 150 svazků, ale také zaměřením na významná díla naší i světové beletrie. Výbor Florianových vzpomínek byl vydán posmrtně v tisku Okolo našich (1945).

– ON –