Systémová past

Českou společností se šíří přesvědčení, že korupce představuje nejnebezpečnější patologii, která akutně ohrožuje její soudržnost i demokratický charakter. Veřejná reakce na tento poznatek je rozmanitá – od alibismu politických stran přes netečnost většiny obyvatel až k rozhořčeným protestům občanských iniciativ (např. ProAlt, Ne korupci!, Veřejnost proti korupci), které usilují rozpoutat co nejširší protikorupční kampaň. Proti povyšování protikorupčního boje na politický program se ozval hlas filozofa Václava Bělohradského, který varuje, abychom s protikorupčním bojem nevypouštěli z lahve nebezpečného džina, o němž se neví, jestli se nakonec neobrátí proti nám, tj. proti demokracii a sociálnímu smíru. S korupcí demokratických politiků se podle Bělohradského dá žít, ale s diktátorem, který se sveze na populistické vlně boje proti zkorumpované mocenské elitě, to bude daleko horší. Proto aktivisty nabádá ke zdrženlivosti při rozdmýchávání protikorupčních nálad obyvatelstva a k opatrnému zacházení se slovem „korupce“.

Bělohradského varování v čase, kdy se před námi denně veřejně rozkrývá brutalita korupčního pozadí fungování politických stran, se možná mnohým jeví jako nemístné. Jedno mu ale nelze upřít, narušuje samozřejmost podpory protikorupčního boje. Nastoluje otázku, jaký protikorupční boj je vlastně optimální. Říká, že heslo: „Ať děláme proti korupci cokoli, je to dobré!“ automaticky neplatí. Hrozbu, že se tématu korupce zmocní charismatický vůdce, který se demokratickou cestou dostane k moci a pak demokracii zničí, sice vnímám, ale v současnosti mám spíše obavy, že opakováním protikorupčních akcí již předem odsouzených k nezdaru se hesla protikorupčního boje obsahově vyprázdní a korupce se v české společnosti zcela normalizuje.

Zamýšlené dobro protikorupčního boje se může změnit ve společenské zlo podle toho, jak se proti korupci bojuje. Průběh protikorupčního boje v České republice za posledních zhruba patnáct let nasvědčuje spíše té negativní variantě. Za toto období jsme byli svědky jakéhosi „zombie efektu“, kdy protikorupční akce s nadějemi neustále povstávaly a zase neúspěšně padaly, protože jak se později zjistilo, jejich tělo sice nějaký čas žilo, ale duše už byla mrtvá. Výsledkem je, že mnoho lidí ztratilo víru v demokracii. Považují ji za režim nerozlučně spojený s korupcí mocných.

Nesnesitelná lehkost

Z internetové diskuse nad výzvou Veřejnost proti korupci plyne, že obavy ze zombie efektu se nevyhýbají ani nové vlně protikorupčních aktivit. Diskutéři poukazují na to, že stát se protikorupčním aktivistou je až nesnesitelně lehké. Stačí podepsat a člověk může mít pocit, že přiložil ruku ke společnému dílu. Mnozí se ale tážou, kde je ta silná, tj. alespoň částečně profesionalizovaná organizace, která buldočím způsobem půjde za svými cíli? Nakonec, takové organizace tu již máme. Je potřeba další Transparency International, Oživení či Růžový panter, tj. občanské organizace, které proti korupci bojují už léta? A co se stane, až politici na nové iniciativy zadupou a vzkážou jim, že když se chtějí plést do politiky, musí se nejdříve změnit v politické strany? Jistě, na tyto otázky by bylo dobré znát odpovědi, chtěl bych však upozornit na to, že riziko pokračování zombie efektu se skrývá i v nesnesitelné lehkosti, s jakou jsou navrhovaná protikorupční opatření považována za systémová.

Jde o to, že dnes už nelze ignorovat fakt, že hlavním problémem není individuální, ale systémová korupce (přiznává to dokonce i vládní protikorupční iniciativa, tj. pracovní skupina NERV pro boj proti korupci). Logika velí, když je nutné bojovat proti systému, musí být i protikorupční opatření systémová! Ale je tomu skutečně tak? Provedl někdo seriózní analýzu systémové korupce v českých podmínkách, abychom věděli, jaká je, co ji generuje a jakou má sílu?

Zatím to spíše vypadá tak, že nové občanské iniciativy, bez ohledu na parametry a povahu systémové korupce v ČR, dávají do svých seznamů protikorupčních opatření vše, co se jim zdá aktuálně rozumné nebo co zavedli už někde jinde. Například v případě 15 protikorupčních zásad Veřejnosti proti korupci jde o soubor koncepčně nepropojených opatření zaměřených hlavně proti individuální korupci, která se částečně překrývají s vládními návrhy. Některá z nich už byla zavedena například v Polsku nebo na Slovensku, ale jejich pozitivní efekt při snižování míry korupce se zatím viditelně nedostavil. A není divu, protože systémová korupce, která dnes ovládá protikorupční boj, je dokáže postupně rozmělnit, otupit a vstřebat. Výsledkem je kontraproduktivní posílení imunity korupčního systému.

Politické jádro systémové korupce

Předcházející vlna občanských iniciativ chtěla vyměnit politiky a systém ponechat, současná vlna chce politiky ponechat a změnit systém. Bez znalosti systému se jí to však nemůže podařit, i když jádro systémové korupce správně hledá v politice. Korupční symbióza politiků s podnikateli ničí demokratickou soutěž a znehodnocuje výsledky voleb. Zdroje získané z korupčních transakcí představují zásadní komparativní výhodu v politickém zápasu. Proto se jich žádná strana nechce vzdát a dál udržuje korupční systém v chodu. Systémová korupce otřásá naší jistotou, že žijeme v demokracii. Stále častěji se lze setkat s názorem, že korupce naši demokracii změnila v oligarchii mocenských elit.

Stále více je zřejmé, že protikorupční boj je zároveň bojem o záchranu demokracie. Bohužel v seznamech protikorupčních opatření jen málokteré míří přímo do politického jádra systémové korupce. Většinou tato opatření a zásady protikorupčního boje spoléhají na opakování technokratických přístupů vládních či zahraničních expertů a vylepšování právního prostředí postupů při zacházení s veřejnými penězi. Propojování boje proti korupci s řešením problémů demokracie zůstává na okraji pozornosti.

Všichni proti korupci?

Nebezpečí proměny nové vlny protikorupčního vzdoru v živoucí mrtvolu hrozí i z jejího příliš optimistického předpokladu, že široká veřejnost jen čeká na to, aby se mohla zapojit do protikorupčního boje. Analýzy veřejného mínění však varují – proti korupci by individuálně byla ochotna zasáhnout jen mizivá menšina (6 %) obyvatel. Naopak polovina (48 %) dospělé populace uznává funkčnost korupce ve státní správě (bez korupce by podle nich nefungovala), většina (59 %) obyvatel považuje úplatky za normální součást společenské praxe. A většina (69 %) se také zcela otevřeně hlásí ke klientelismu, tj. souhlasí s názorem, že nejlepší životní strategií je mít dobrého přítele na správném místě. Zkrátka, přejí si patrona, který jim pomůže řešit jejich problémy efektivně.

Nelze se pak divit, že občané chtějí, aby proti korupci bojoval stát, jejž paradoxně považují za zkorumpovaný. Ale paradoxně to samé chtějí i nové občanské iniciativy, chtějí politiky donutit, aby s korupcí už konečně zatočili. Iniciativa „Donuťme kapry, aby si sami vypustili rybník!“ nevypadá moc nadějně v situaci, kdy se důvěra a podpora veřejnosti hledají jen velmi těžce. S korupcí se nedá bojovat, dokud to lidé skutečně nechtějí. K případné hladovce pražských protikorupčně naladěných intelektuálů by se v Česku asi sotva někdo přidal. Nejsme v Indii ani ve Skandinávii. S protikorupčními opatřeními, která fungují jinde, by bylo nezbytné importovat i tamní populaci.

Vraťte nám politické strany!

Epizodickým tlakům občanských iniciativ bez masové podpory obyvatelstva dokáže sjednocená mocenská elita hravě čelit. Jsem přesvědčen, že zombie efektu se v protikorupčním boji lze vyhnout, když pochopíme, že systémová korupce je past, v níž se mnozí necítí dobře a hledají cesty, jak se z ní vymanit. Stejně jako za socialismu se systém často stává nepohodlným i pro jeho prominentní představitele. Spíše než frontální tlak jsou proto vhodnější „měkké interakce“ umožňující nacházet spojence jak na straně mocenských elit, tak na straně veřejnosti. Namísto zatracování politiků nabídka pomoci při vysvobozování politiky z korupční pasti.

Není nejmenších pochyb, že tato nabídka musí jít přes radikální změny v systému financování politických stran. Souhlasím, že cílem těchto změn je vrátit politické strany na úroveň občanské aktivity (Pehe, Štern). Dnes, když jsou parlamentní strany vlastně placeny státem, je vliv občanů na jejich příjmy malý. Stát neodejme straně prostředky v reakci na korupční skandál. Ale občan by mohl, pokud by tu pravomoc měl, a měl by ji, kdyby například formou daňových asignací na chod politických stran povinně přispíval. Jednoduše by příspěvek ze svých daní přesměroval na jinou stranu.

Financování politických stran formou daňových asignací by rozbilo korupční symbiózu politiků a podnikatelů a vytvořilo by skutečnou závislost politických stran na reputaci, kterou mají v očích občanů. Když mohou na tomto principu fungovat občanské organizace, proč by nemohly politické strany? Proč by strany měly mít právo brát dary od soukromých firem a tím se dostávat do jejich závislosti? Proč by majitelé velkých firem tím pádem měli být jakýmisi superobčany, jejichž hlas je silnější než hlas ostatních občanů?

Demokracie v ČR kvůli korupci dospěla do výjimečné situace, kdy nevíme, jestli ještě vůbec existuje. Výjimečná doba si žádá výjimečná řešení. Demokracii si nelze koupit dary ani státními příspěvky. Povinnost daňových asignací asi nikoho zvlášť nepotěší, občanské pohodlí v závětří politického dění se však nevyplácí. Dnes platíme politické strany, jako jsme kdysi za socialismu platili známky solidarity – jejich cenu nám rovnou strhávali z platu, aniž bychom si to uvědomovali. Je načase s touto praxí skončit. 

Pavol Frič

je sociolog, přednáší na Institutu sociologických studií FSV UK v Praze. Zaměřuje se hlavně na výzkum role českých elit, věnuje se též studiu neziskového sektoru, korupce a korupčního klimatu. Vydal mimo jiné knihu Korupce na český způsob.