Světlo uprostřed tmy a vychladlé země

„Chodec jde alejí, kudy chodíval kdysi básník, cizinec mezi lidmi, a podél cesty trčí odrané stromy a leží země proniklá smrtí do nehlubších útrob.“ Právě takovým poutníkem se cítí být čtenář putující knihou povídek

Červený muškát

Jana Čepa, katolicky orientovaného spisovatele, esejisty a překladatele, jehož literárními druhy byli například Jaroslav Durych či Jakub Deml. Jde o soubornou publikaci čtyřiceti povídek, které jako juvenilie vycházely v nejrůznějších dobových časopisech, či které autor za svého života nezařadil do svých knih. Tvoří vcelku výmluvný obraz jeho postupného spisovatelského zrání: od jednoduchých počátečních črt, jež publikoval už v osmnácti letech, až po jazykově košaté práce z pozdější doby. Červený muškát tak navazuje na

Spisy Jana Čepa

, které vyšly v letech 1991–1999, a završuje vydání jeho prozaického díla.

Už v těchto prvních Čepových povídkách jde o jeho dobře rozpoznatelnou snahu o co nejpřesnější postihnutí detailu, vykreslení přírody a koloritu venkova, které jde až k dokonalosti. Ostatně ne náhodou je Jan Čep přirovnáván k jinému mistrovi v popisu přírodních scenerií – Karlu Hynku Máchovi. Nakládá ale s jednotlivými přírodními náladami jinak. Jeho povídky mají hutnou, takřka monotónní temnou notu.

Už od první řádky je jasné, že jde o přesvědčeného člověka, který s nikým a ničím nepolemizuje, jen se snaží slovem co nejlépe postihnout svůj základní životní pocit, pro nějž si od dobových kritiků vysloužil označení „básník smrti“. Scenerie tu tvoří vesnická krajina, širá pochmurná pole, pustiny nekonečného nebe, mlčenlivý vítr či stářím pokroucené stromy a hrdiny jsou zhrzení milenci, prací znavený sedlák nebo stařec na konci života. Venkov v Čepově vnímání není idylickým místem k životu, ale drsným světem plným vzájemného nepochopení, marného pachtění, strnulé tíhy a neměnnosti, ze které není cesty ven. Jeho postavy přitom o svůj život nezápasí, nevzpírají se. Jedinou jejich nadějí je smrt, protože dobře vědí, že je jen prostředníkem k setkání s jiným, lepším a dokonalejším světem. A tuto jedinou naději Jan Čep vtěluje do víry v Boha.

Červený muškát se sice může jevit jako popis dávno minulého osobního zápasu věřícího intelektuála s meziválečným světem nadcházející moderní doby a její slepé víry v rozum. Nicméně v sobě obsahuje dnes už takřka neznatelnou stopu tehdejší obecně sdílené religiozity, a tedy do lidského života samozřejmě vetknuté pokory. A i když se od té doby změnilo snad úplně všechno, přesto i po osmdesáti letech v sobě skrývá právě tuto výpovědní hodnotu, či dokonce výzvu.

Jan Čep: Červený muškát

Sternberg, 304 stran