0:00
0:00
Kultura19. 6. 20118 minut

Rozlučka s Pointem

Astronaut

Zrovna nedávno mi někdo čmáral na zeď,“ směje se Jan Kaláb tomu paradoxu. Na zdi sám „čmárá“ už od devadesátých let, teď je ale poprvé v pozici, kdy od stěny musí někoho odhánět. Jeden z otců zakladatelů české graffiti scény sedí na dvorku Trafačky, industriálního prostoru v pražských Vysočanech, ve kterém už pět let organizuje ateliérové pobyty a výstavy pro streetartové výtvarníky. Momentálně tu má do konce června největší výstavu své kariéry i on sám. Název Jan Kaláb 33: Křížení planet je symbolický. Výtvarník svůj pondělní vstup do Kristových let považuje za milník, kdy musí vykročit zásadně jiným směrem.

↓ INZERCE

„Ti kluci sebrali spreje a zdrhli. V duchu jsem si říkal, kdybyste tak věděli, kdo to tady na vás vyběhnul,“ pokračuje ve vzpomínce na svou roztržku s puberťáky, kteří se rozhodli svými kreacemi upravit vzhled čerstvě opravené fasády Trafačky. Určitě by se dost divili. Kaláb je pod jmény Cakes, Splesh a především Point v graffiťácké komunitě legendou, jíž se mimo jiné podařilo „udělat“ (jak se malování spreji na zakázaná místa říká) řadu vlaků newyorského metra, což je mezi sprejery nejvyšší meta. Od devadesátých let Point svými díly oživil nesčetně ulic především v Praze, kde žije. Vybarvoval také asfaltové záplaty na chodnících a přišel s revolučním 3D graffiti, když své jméno převedl do podoby pouličních soch. Dnes je ale s jeho prací v ulicích – alespoň prozatím – konec. V Trafačce vystavuje klasické závěsné obrazy malované štětcem. A co je neméně důležité: Jan Kaláb výstavou definitivně odkládá své krycí jméno Point.

64C_ramecek02_R25_2011_s.jpgPan Ilegální

„Začal jsem se cítit jako nějaký Lojzík, který si hraje na Ameriku, a přitom žije na malý vesnici. No není pro smích chtít být panem Ilegálním, když mě všichni na návsi stejně znají?“ říká Kaláb. Praha skutečně není New York ani Londýn, kde by byl pro streetartového autora prostor pro život v důsledné anonymitě, jak to známe třeba na příkladu tajemného Banksyho. Kdo chtěl někdy zjistit, kdopak se to skrývá pod přízviskem Point, snadno ke Kalábovi, někdejšímu studentovi VŠUP a AVU došel – stačilo se třeba zeptat jeho spolužáků.

Kaláb navíc přiznává: „Vždycky mě zajímala hlavně výsledná malba, ať už jsem dělal vlaky nebo chodníky. Nešlo mně primárně o vloupávání se do depa a honičky s policajty,“ vysvětluje s tím, že právě omezení zákony, které nikdy nebral jako ten hlavní motor „zakázaného ovoce“ pro svou tvorbu, ho přivedlo k myšlence nebýt svazovaný tím, jestli mu někde nějaký výtvor povolí, či ne. Když na nároží budov začal umísťovat své „Pointíky“ v podobě barevných sošek, nehrozilo, že by ho někdo podezříval z toho, že jimi ničí soukromý majetek. V nejhorším je majitel stavby mohl jednoduše odstranit. A plastická hra s písmeny, se vzájemným prolínáním pěti liter dávajících dohromady jeho krycí jméno, Kalába přivedla až k malbě na plátno.

Písmena pro něj ztratila původní význam. Už jimi nepotřeboval „podepisovat“ každý druhý roh města. Obrazy začal malovat v ústraní od roku 2008. Vědělo o tom jen pár lidí: zatímco se graffiti scéna pomalu přesouvala do galerií, což bylo vidět i na loňské Ceně Jindřicha Chalupeckého, kde byl do finále vybrán sprejer s přezdívkou Masker(občanským jménem Jakub Matuška) se svými figurálními motivy překlopenými ze zdí na malířská plátna, Kaláb usiloval o radikálnější změnu. Nechtěl na obrazy kopírovat to, co od něj lidé znali z ulice, toužil přijít s úplně novým projevem.

Písmena svého jména na obrazech rozkládal do čím dál abstraktnějších kompozic. Přiznává, že nejtěžší bylo na počátku se něčeho na prázdném plátně vůbec chytit, protože v ulicích byl dřív zvyklý se vymezovat vůči tvaru a barvě zdi, zatímco u obrazu před ním stála jen bílá plocha ohraničená dřevěným rámem. „Pořád jsem o tom přemýšlel a najednou se dostal do nějakého vesmíru, nebo co to je.“ Když si byl Kaláb po třech letech malování v ateliéru jistý, že výsledný tvar stojí za to, rozhodl se své vesmíry představit nyní v Trafačce.

64C_ramecek_R25_2011_s.jpgZ vyššího principu malířského

Kurátor Galerie hl. města Prahy Karel Srp Kalábovy čerstvé obrazy plné geometrických tvarů, které se v barevných vrstvách překrývají, dotýkají či se vznášejí v jakémsi kosmogonickém vzduchoprázdnu, přirovnává k průkopníkům abstrakce z počátku minulého století. Kalába tohle srovnání těší. Nicméně absolvent pražské Akademie výtvarných umění zdůrazňuje, že k obrazům přistupoval naprosto intuitivně a žádné své slavné předchůdce ani neznal. Když ho například Srp konfrontoval s podobnými pracemi Ela Lisického z dvacátých let, musel si jméno slavného ruského modernisty vygooglovat.

„Sorry, já jsem trochu ignorant. Asi v tom ale musí být nějaký vyšší princip, kdy k podobné věci lidi dojdou jinými cestami. Oni se k tomu dostávali skrz figuru, já skrz písmo. Naše cesta tedy měla jiný začátek, ale při zjednodušování tvarů zkrátka člověk dospěje k tomu, že nejlepší tvar je koule, kruh, čtverec, krychle, kvádr,“ usmívá se Kaláb před svými plátny, která mají v Trafačce překvapivě blízko nejen k Ela Lisickému, ale také třeba k Františku Kupkovi.

Studium na vysoké škole mu práci v novém terénu usnadnilo v jiném ohledu než znalostí historických souvislostí. Akademie mu totiž dodala sebevědomí s něčím podobným vůbec vystoupit před lidi navyklé chodit do výstavních síní. „Díky akademii nemám problém poměřovat se s nějakými v uvozovkách umělci, kteří mají výstavy v galeriích,“ říká Kaláb a dodává, že právě rychlý přechod do takzvaně vyšších sfér umění byl pro zakladatelskou graffiti scénu v Americe osmdesátých let téměř smrtící. Když se totiž soukromé galerie pokusily vytěžit něco z atraktivního živého prostředí samouků z ulic, začaly jejich sprejerské kreace přenášené na plátna prodávat za obrovské částky. „Ti kluci ten svět umění neznali, řada z nich tu náhlou změnu neustála, začali s koksem, herákem a někteří to nepřežili. A většina z nich po splasknutí té bubliny skončila s prázdnou kapsou zase na ulici.“

Pořád živé

Kalábovi takový šok z náhlého vstupu do „velkého světa“ nehrozí. Za školu života v této souvislosti označuje i vysočanskou Trafačku, u jejíhož zrodu stál. Zrušená trafostanice byla od počátku koncipovaná jako poněkud squatterský prostor, v němž si s pár kamarády udělal ateliér. Dnes už k ní patří i přilehlý pavlačový dům s desítkou malých bytů a ateliérů, Kaláb se přitom stará o její čím dál obtížnější provoz. Do pronajaté budovy zatéká, na rekonstrukci nejsou peníze, čili je otázkou, jak dlouho se ještě bude prodlužovat smlouva, která se každý rok podepisuje jen do konce prosince. Kaláb tak neustále jedná s majitelem, úřady, vodárnami, elektrickými podniky a někdejší radikál se díky tomu naučil praktickému žití v podmínkách tržního prostředí.

„Když jsem byl na škole úplně nezávislý, trávil jsem třeba měsíc tím, že jsem po městě natíral chodníky. Teď jsem ale jinde. Ve třiatřiceti bych byl taky pěkný magor, kdybych nebyl,“ uvažuje Kaláb s tím, že se třeba do punkového rozpoložení zase někdy znovu dostane, ale musel by k tomu mít nějaký vnitřní důvod. A ten teď necítí.

Kaláb není zdaleka jediný autor graffiti scény, který těžiště své práce přesunul do galerií (na street art se specializuje například pražská The Chemistry Gallery). Podobným vývojem nyní procházejí zmíněný Masker či Pasta, s nimiž se ostatně Kaláb ještě pod jménem Point loni potkal na výrazné generační přehlídce českého street artu Metropolis v holešovické galerii DOX. Kaláb ale ze všech vrstevníků nejvíc překročil hranice původní uliční škatulky. Jeho obrazy jsou naprosto sebevědomým příspěvkem do debaty o současné české malbě. Při jeho abstraktních ponorech do chaosu a řádu světa, do neuchopitelného časoprostoru podmaněného malbou, je bezpředmětné si připomínat, že tenhle výtvarník původně běhal po vlakovém depu se sprejem v ruce.

A co Jan Kaláb říká na situaci českého street artu? Neznamená snad přesun jeho klíčových figur do galerií jistou vyčerpanost scény? „Už graffiťáci v New Yorku si v osmdesátých letech mysleli, že to s nimi začalo a taky to s nimi skončí. A přitom dneska je po světě milion writerů a v Číně se to teprve celé rozjíždí. Spíš je to tedy generační obměna scény, která je pořád živá.“ 

Jan Kaláb

Narodil se 20. 6. 1978. Pod jmény Cakes, Splesh a především Point se už v 90. letech proslavil jako autor nezaměnitelných graffiti a street artu. V roce 2006 absolvoval pražskou AVU. Vystavoval v P raze, Berlíně, Manchesteru, São Paulu, Moskvě či Šanghaji. Do 30. 6. probíhá výstava jeho obrazů v pražské Trafačce.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].