Příliš mnoho hlasů

 Stačilo deset minut a sedm set slov a atmosféra se zcela obrátila. Chvíli předtím by si nikdo nevsadil, že protiválečně naladěnou Británii je možné šmahem přesvědčit o nutnosti jít do války s Irákem. Někdejší premiér Tony Blair to nicméně v březnu roku 2003 díky emotivnímu televiznímu vystoupení dokázal. A znovu potvrdil, co všechno je možné změnit, když má politik talent strhujícího komunikátora.

Petr Nečas dnes naštěstí žádnou válku vyhlašovat nemusí, i on se ale právě teď ocitá ve zlomovém momentu. Jeho vláda zažívá historický propad popularity a minulý týden proti ní protestovaly tisíce nespokojených odborářů. Nečasovi kritici i obhájci se současně shodují v tom, že kabinet ztrácí půdu pod nohama především proto, že zdejší veřejnost jeho krokům prostě nerozumí. Český případ ale ukazuje, že v umění komunikace může uspět každý. A že rozhodně není nutné být charismatikem formátu Tonyho Blaira.

Mluv s ní

Když letos v březnu vláda oznámila zvýšení DPH, vypadalo to jako neprůstřelná dohoda. Za týden však bylo všechno jinak. Ti samí politici stáli na tom samém místě, tentokrát ale už s tím, že DPH bude zvýšena podstatně méně. Změnu nikdo nevysvětloval, ani se nikdo nezabýval otázkou, k čemu je vlastně zvýšení daně nutné. Stejně tak jako později v případě reformy penzí. 

Podobné, většině lidí těžko pochopitelné zvraty doplněné hádkami o to, kdo za ně může nebo kdo je více zkorumpovaný, dnes patří k pravidelnému koaličnímu koloritu. Každodenní třenice a absence vysvětlování vládního směru překrývají smysluplné kroky, které vláda dělá (například revoluční úprava občanského zákoníku, regulace veřejných zakázek nebo přímá volba prezidenta).

„Vysvětlování nepopulárních reforem je velmi složité, nikde ve světě se to úplně nedaří. V tomhle směru je proto potřeba být co nejaktivnější, aby se sdělení dostalo mezi veřejnost – jezdit na debaty do regionů, zapojit do problému vlivné osobnosti, být co nejvíc kreativní. To se tu ale zatím moc neděje,“ říká Anna Matušková z Masarykovy univerzity v Brně, jež se zabývá politickou komunikací. A podobně to vidí i další odborníci. „Vláda nemá žádnou komunikační strategii. Nemá promyšlené, co a proč veřejnosti sděluje,“ tvrdí marketingový expert Jakub Horák. „Její politika je dnes hodně nesrozumitelná i pro člověka, který politiku podrobně sleduje.“

Právě tohle prohlubuje pocit, že vláda nic nedělá, a to má zničující dopad: v Česku roste nezájem o politiku, což nahrává různým extremistům, kteří dobře vědí, že čtvrtina lidí v této zemi není přesvědčena, že demokracie je dobrý systém vládnutí (další čtvrtině je to jedno).

28B_R25_2011_s.jpgVe víru afér

Vysvětlení, proč ministři komunikaci zatím moc nezvládají, je několik. „První měsíce vládnutí jsme podcenili. Mysleli jsme si, že veřejnost je na reformy naladěná, a neměli jsme tolik potřebu je vysvětlovat,“ vysvětluje šéf koaličních Věcí veřejných Radek John. „Škrtali jsme a říkali si, že všichni budou chápat, o co nám jde, a nějak nás v tom podpoří.“

Tenhle předpoklad měl od začátku chatrný základ. I když výsledek loňských voleb mohl vzbuzovat dojem, že voliči budou podporovat tvrdé reformní zásahy, většina české společnosti je (viděno s pomocí dat Centra pro výzkum veřejného mínění) už krátce po nich moc nebrala. Nečasův kabinet totiž poslala k moci spíše než chuť utahovat si opasky frustrace a shoda náhod – odpor vůči nepopulárnímu šéfovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi, okouzlení novým šéfem TOP 09 Karlem Schwarzenbergem nebo přitažlivost protikorupční rétoriky Věcí veřejných.

„Ve chvíli, kdy se ukázalo, že budeme muset vše víc vysvětlovat, se vyrojila řada afér, jejichž řešení začalo polykat náš čas i energii,“ říká John. Koaliční politici se proto začali podezřívat, že skandály vyvolávají ti druzí, a velmi rychle se roztočila spirála nedůvěry, která jim dnes zabraňuje domluvit se na společných postojích. Věc je ale složitější. Tvrdit dnes, že nějaký politik „nekomunikuje“, je zároveň v Česku oblíbený způsob, jak oslabit protivníka. Nedávno to bylo vidět například u ministra zdravotnictví Leoše Hegera (TOP 09), kterého právě z „nekomunikace“ opakovaně obvinili během lékařské stávky za vyšší platy odboráři. Heger přitom v tu samou chvíli objížděl krajské nemocnice, byl v denním kontaktu s desítkami lékařů a sester a pořádal pravidelné tiskovky.

„Když prosazujete změny, vždy to narazí na odpor,“ vysvětluje ministr Heger. „Nejjednodušší způsob, jak vás oslabit, je říct, že se s nikým nebavíte nebo se bavíte špatně. Hned vypadáte arogantně a začnete ztrácet pozice.“ Přesně to v minulé vládě zažil Hegerův předchůdce Tomáš Julínek. Poté, co začal prosazovat své reformní kroky, byl částí lékařů a opozicí obviněn z nekomunikace, což následně přispělo k jeho pádu.

Že by nicméně nyní Nečasova vláda vůbec nekomunikovala, jak dnes zaznívá od jejích různých kritiků, tak docela tvrdit nelze. A to i přesto, že řada ministrů není rozhodně tak aktivních a otevřených jako šéf zdravotnictví nebo premiér, který například dává více rozhovorů než jeho předchůdce (vláda má také každý týden pravidelnou tiskovku a na jejím webu se každý den objevují aktualizované informace). Problém je v něčem jiném. Kabinet sice se zdejší veřejností mluví, ale špatně.

Pozor, improvizace

Potíže jsou dány především tím, že politici svoje rozhodnutí často staví na nulových nebo nekvalitních datech. To jim mimo jiné znemožňuje dobře si promyslet a vysvětlovat dopady svých kroků na veřejnost. Rozhodnutí navíc vznikají ve stresu (ještě donedávna vláda neměla schválený svůj legislativní plán – tedy jakousi mapu přijímání důležitých zákonů), což vede k tomu, že nezřídka před novináři improvizují a jejich vyjádření si odporují.

Dobrá politická komunikace přitom v řadě západních zemí rozhodně není výsledkem nějaké nahodilosti. Asi nejdál je v tomhle směru v úvodu zmíněná Velká Británie. Pod tamní vládou funguje speciální agentura, která má za úkol vymýšlet, jakým způsobem by měli ministři veřejně prezentovat svoji agendu. Nejen že jim k ní agentura dodává kvalitní a neprůstřelná data, ale zároveň jim navrhuje i způsob, jak ji co nejefektivněji prodat. Ať už jde o podobu případné reklamní kampaně nebo hledání jiného způsobu, jak zaujmout lidi (třeba zapojením známých tváří z řad umělců do vysvětlování bolestivých reforem nebo kampaněmi na sociálních sítích).

Ve zdejším prostředí zatím nic podobného nefunguje. Premiér se sice loni na podzim pokusil zkoordinovat mluvčí jednotlivých ministrů pod svůj tým, ale u kolegů okamžitě narazil. Ministrům vadilo, že by jejich mluvčí mohl úkolovat člověk podřízený premiérovi a oni by nad ním ztratili kontrolu.

Podobná iracionální nedůvěra má dalekosáhlé následky. Po řadě sporů a personálních konfliktů je totiž podle ministrů ve vládě cítit atmosféra, že hlavní cíl není dosáhnout nějakého společného postoje, ale co nejvíc se vůči dalším vymezit. „Proto každý mluví hodně za sebe a snaží se vytěžit maximum pro svoji stranu na úkor vzájemného kompromisu. Vláda tak zní mnoha hlasy a je těžké pochopit, co chceme a proč,“ říká ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský (VV).

Jistou naději teď politici vkládají do aktuálního dojednání dodatku ke koaliční smlouvě. V rámci téhle debaty by se totiž chtěli bavit i o garancích, že klíčové reformy, jako je důchodová nebo zdravotní, bude kabinet prezentovat společně a až poté, co budou detailně prodiskutovány v rámci koalice. „Chceme se pokusit najít společnou řeč,“ sděluje šéf poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura. Nakolik je to možné, ukážou už nejbližší týdny. Na systémové řešení problémů s vládní komunikací si však Česko bude muset ještě počkat: s tím, že by například v tomto volebním období mohla vzniknout podobná komunikační agentura po vzoru té britské, zatím nikdo nepočítá.