Tata Bojs získali sílu komentovat dění za hranicemi vlastní kapely

Od kapel, které spolu hrají přes dvacet let, málokdo čeká stylové kotrmelce nebo do uší bijící inovace. Dvacetileté kapely si užívají postavení legend a slaví před publikem pamětníků jubilejními koncerty. V téhle fázi kariéry se počítá s přehodnocováním vlastní minulosti. Na pořadu dne je zamyšlení nad tím, co tvoří nejvlastnější rukopis, k němuž by bylo záhodno se vrátit.

I Tata Bojs na

Ležaté osmičce

přicházejí s motivy opakování, zkoumají, co se ještě dá považovat za hledání kořenů a co už zavání sebevykrádáním. Trumfem skupiny z pražské Hanspaulky je ovšem to, že na svůj věk nejenže nevypadá, ale hlavně ani nezní. Ačkoli je od prvního koncertu – odehráli ho na jejich tehdejší základní škole – dělí už třiadvacet let, Tata Bojs se podařilo dozrát tak, že na aktuální mimořádně hitové Ležaté osmičce pocitově stále patří spíše k mladým nadějným než k zajetým a stabilním. Tandem baskytaristy Mardošy a bubeníka Milana Caise zažil na minulém albu

Kluci kde ste?

z roku 2007 jasné tvůrčí vyčerpání. Novinka však patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočili.

Ve světě her

Tata Bojs se dali dohromady ještě jako předpubertální klučíci, kteří první úspěchy slavili se zhudebňováním Ladových říkadel. Jejich hlavní starostí proto nikdy nebylo, jak s hudbou stárnout, ale jak s ní vůbec dospět. Dětinskost si dlouho nesli coby zátěž. Podobně jako pohádková figura Petera Pana, která odmítla stárnout, i Tata Bojs zůstali dlouhá léta vězet ve svém, od reality odtrženém jinošském světě. Zatímco hudebně dokázali jít vpřed a inspirovali se aktuálními trendy, v textech se vždy soustředili spíš na mapování vlastních pocitů či sestrojování důmyslných, ale do sebe zacyklených slovních hříček a konceptů.

O změnu usilovalo zmíněné nepovedené album Kluci kde ste?. Byly to jejich vlastní děti, kdo začal novopečené tatínky Caise a Mardošu vytlačovat z jejich infantilních pozic: donutily je konečně dospět. Na věčném hračičkovství nelze lpět, když po vašem boku náhle vyrůstá někdo, pro nějž hra nepředstavuje únik, nýbrž skutečný nástroj poznávání. Zmatení z nové role se do Kluci kde ste? hluboce otisklo.

Tradiční rocková nahrávka bez chytlavějšího hitu se celá nesla ve znamení tápání a hledání nové identity. Nedokázali novou životní situaci umělecky přesvědčivě zpracovat, a tak deska zněla jako poslední rozpačitý záchvěv puberty. Na jedné straně tu ševelila cukrkandlově zjihlá a rozněžnělá píseň Vítací, věnovaná novým občánkům. Protipól k ní tvořila Skovka, přesně vystihující tehdejší stav. Hlavní hrdina textu zůstává lapený ve světě her, začíná se tu však cítit nepatřičně. Poznává, že všichni jeho vrstevníci dávno vedou seriózní životy. Ležatá osmička dává na tyto nejistoty šmahem zapomenout.

Osedlat si po svém

Tata Bojs se na osmém řadovém albu konečně podařilo elegantně přeskočit z jedné životní etapy do druhé. Po čtyřleté pauze mezi deskami přichází skutečná dospělost. Pomohla jim k ní letitá muzikantská zkušenost i vědomé rozhodnutí nepouštět už do textů samoúčelné slovní hříčky. Kromě dřívějšího zkoumání vlastních bolístek náhle získali sílu komentovat dění za hranicemi kapely.

Nejdále v tomto zachází mrazivá skladba Světová s hostujícím rapperem Vladimirem 518, jenž se na možný konec světa v roce 2012 dívá optikou cynického holkaře se slabostí pro lolitky, který si chce hlavně užít svoje. Takový ranař bez iluzí by se jen stěží vyskytl na jejich předchozích klučičích dílech. Nehledě na to, že je nemyslitelné, aby kdykoli dřív ve skladbě Tata Bojs zazněl tak silný výraz jako šukat. Kapela už je ale silná v kramflecích.

Snad z vrozeného smyslu pro přehlednost měli Tata Bojs vždy sklony držet svá alba v jednom duchu: experimentům s taneční scénou bylo vyhrazeno Futuretro, akustické výlety podnikli se Smetanou, na níž hostovalo korejské Ahn Trio, rozmáchlý epický tvar si zase vyzkoušeli na Nanoalbu. Ležatá osmička vyzobává ze všech stylů to nejlepší a staví z nich kompaktní kolekci.

Tvrdou skaterockovou polohu alba Ukončete nás… připomíná punková utopie 2031, v níž zpívají o blízké budoucnosti, kdy zavládne totalita módní policie a všichni oškliví lidé skončí ve zkrášlovacích táborech. Spojení elektroniky a rocku nabízí Papírovka nebo titulní singl Opakování: tentokrát už ne v naivitě Futuretra, ale v duchu nejmodernějšího fúzovaní obou žánrů. Křehkou akustickou stránku reprezentuje Písmenková, v níž veškerý hudební podklad obstarává kvartet Clarinet Factory.

Tata Bojs představují na současné české scéně mimořádný úkaz. Nikdy nepatřili k průkopníkům, ale všechny novinky si dokázali záhy osedlat po svém. Fascinují tím, že dobou vzniku patří po bok zasloužilců české alternativní scény konce osmdesátých let. Vždyť jsou jen o pár let mladší než Vltava nebo Už jsme doma a podrobný rozbor textů by jistě prokázal, že toto srovnání sedí nejen časově. Tata Bojs se však jako jediným podařilo část tohoto místního hudebního dědictví propašovat do 21. století a vést na jeho základě dialog s čerstvými hudebními trendy.

Už proto je Ležatá osmička jedno z nejsilnějších českých alb tohoto roku. Díky svému světáckému šmrncu a hlubokým lokálním rysům představuje radostný příklad té nejsmysluplnější původní tvorby, kterou žádný dovoz nenahradí.