Dopisy

Vysokoškolačky a ty druhé

Respekt 20/2011

Esej Iva Možného o hrozícím demografickém bankrotu uvádí zajímavá sociologická fakta a postřehy, ale z nich vyvozované závěry jsou zcela mimo realitu.

Autor dospívá k názoru, že rostoucí počet vysokoškolsky vzdělaných žen je vlastně z hlediska porodnosti úplně špatně. Tyto ženy totiž prý tvoří komunitu profesionálek, které samy sobě namlouvají, že musí zpět do pracovního procesu mnohem dříve než po čtyřletém domácím opečovávání dítěte. Jiná, ta druhá skupina žen, jež nejsou kariéristky, ale mají rutinní zaměstnání, naopak o brzký návrat do zaměstnání ani nestojí, a tak jsou to ony, kterým vděčíme za větší počet potomků a novou generaci, jež nás v důchodu bude živit. A právě tuto skupinu bychom měli chránit dlouhou státem podporovanou rodičovskou dovolenou. Problém nedostupných částečných úvazků pro rodiče či absence školek pro děti mladší tří let jsou jen podružné.

Nestačím se divit. Jako by dítě starší jednoho roku nebylo rádo ve společnosti jiných dětí, nechtělo poznávat nové věci a nejraději bylo s matkou. Jako by všechny ženy z nekariérních povolání rády zůstávaly několik let s dětmi doma. Do rodinného rozpočtu přece téměř každé zaměstnání přispěje většími financemi, než jsou ty, které stát vyplácí na rodičovské dovolené. Nemluvě o tom, že hodně rodičů pečujících o dítě potřebuje občas „vypnout a odreagovat se“ od domácí rutiny například v zaměstnání. Částečné úvazky jsou k tomu naprosto ideální. Navíc, spokojený rodič je pro dítě rozhodně lepší než frustrovaný, byť milující rodič. Což je jiný než ekonomický aspekt, který autor tak kritizuje.

Další věcí je to, že pokud jeden z rodičů zůstává s dětmi doma po několik let (řekněme 2–3 roky na dítě), tak po 2–3 dětech jeho zaměstnavatel nemusí již dávno existovat a nastává velký problém s hledáním práce. Několikaletá přestávka či téměř žádná praxe nejsou zrovna výhody, které v životopise zaujmou. Souhlasím s autorem, že tvůrčí práce má svůj horizont a nezáleží na množství odpracovaných let. Ale v mnoha oborech je tento horizont dostupný až po několikaleté praxi v oboru a zároveň končí zhruba mezi 30. a 40. rokem. Takže žena pečující doma několik let o potomstvo téměř nemá šanci se k tomuto stropu přiblížit, aniž by se nesnažila věnovat oboru i v době, kdy jsou její děti velmi malé.

Nezpochybňuji zřetelný trend snižující se porodnosti vysokoškolsky vzdělaných žen. Ale nemyslím si, že jeho řešením je hledání chyb v jejich pohledu na život a zaměstnání. Naopak, domnívám se, že pokud umožníme rodičům (tj. nejen ženám) skloubit péči o malé děti a práci, profitovat z toho budeme nejen ekonomicky a demograficky, ale taky v rovině rodinné pohody.

Jana Kašparová

(vědecká pracovnice, toho času na rodičovské dovolené s částečným úvazkem)

Budeme jako Gándhí

Respekt 23/2011

Jsem nadšená i skeptická ke všem iniciativám usilujícím o změnu stylu politiky v Česku: země je tím skutečně prolezlá skrz naskrz celá, od komunálu po nejvyšší patra. A to nepotrestatelné patro nejvyšší je zářným vzorem a oporou patru nejnižšímu.

Žiju v pětisethlavé bezvýznamné obci se spoustou sociálních potíží v bývalých Sudetech 18 km od Olomouce a praktiky místních „politiků“ (starostka a pár zastupitelů) jsou identické s těmi na postech nejvyšších. Přemýšlivý, zvídavý a nebojácný občan je nepřítelem, proti kterému se vede válka všemi způsoby: vyhrožování, ještě v den voleb vyvěšování letáků s nadávkami protikandidátům, nabízení vystěhování nespokojencům, sprostoty na zasedáních zastupitelstva směrem ke všem, kdo chtějí informace o hospodaření a rozhodování obce. Neprůhlednost, úplatnost, samolibost, povýšenectví („Mám mandát a můžu si tu dělat, co chci!“), dokonce nepotismus (tři nejbližší příbuzné na miniaturní radnici). Taky nezastírané porušování zákona o obcích. Ve všem, o čem se v takovém „zapadákově“ rozhoduje.

Podala jsem tedy jako občanka trestní oznámení, Okresní státní zastupitelství v Olomouci předalo vše k vyšetření policii, která už mne kontaktovala a projevila zájem naše „venkovské poměry“ a jejich povedené strůjce prošetřit. Jsem zvědavá, jak tento můj osobní test zbytků mé důvěry v demokratický stát a jeho pilíře dopadne.

Libuše Šlezarová

Oprava

V článku Malý český glamour (Respekt 23) jsme nesprávně Tomáši Trávníčkovi přiřkli, že byl předsedou ÚV KSČ. T. Trávníček byl „jen“ místopředsedou Ústředního výboru Národní fronty. Čtenářům se omlouváme.