Den na koridoru

Z poměrně klidného spánku mě v pět hodin ráno budí příšerné pípání budíku. Ač je sobota, s trochou přemáhání dobrovolně vstávám. Po ošizené a nezdravé snídani se loudavým krokem vydávám na nádraží. Jsem tu s předstihem, vlak tu již stojí. Vyfotím si jej a nastupuji. Přesně na čas, v 5.50 (což u Českých drah považuji za malý zázrak), se za posledními opozdilci zavírají dveře a rozjíždíme se. Po dvacetiminutové přestávce v České Lípě náš rychlík pokračuje dál směrem do středních Čech. Cesta trvá téměř tři hodiny, proto zapínám notebook, kontroluji došlé e-maily, prohlížím fotky. I když jsem ještě ospalý, usnout nemůžu, protože v dnešní době by mě ihned někdo okradl a ani bych to nepoznal.

Protože nemáme zpoždění, už krátce před devátou hodinou jsem již relativně odpočatý na místě. Na prvním českém železničním koridoru. Od vlakové zastávky mířím na nedaleké pole. Stavím stativ, připravuji fotoaparát a doufám, že mě odtud nikdo nevyžene. Najednou zdálky slyším hučení, a sotva stačím zapnout fotoaparát, projíždí kolem expres do Vídně. Na moje zamávání odpovídá strojvůdce bliknutím světel. Je nepochopitelné, že mě ve stopadesátikilometrové rychlosti vůbec registruje. První dnešní úlovek! Během půl hodiny projíždí koridorem asi deset vlaků. Jejich interval není stále stejný, v deseti minutách fotografuji čtyři vlaky, jenže pak téměř patnáct minut nic nejede. Jednou je to osobní vlak do Pardubic, podruhé brněnský rychlík, občas i expres na Slovensko či do Rakouska. Krátce před jedenáctou hodinou dopoledne se na mě usměje štěstí, fotografuji těžký uhelný vlak s dvojicí elektrických lokomotiv v čele, směřující na jižní Moravu a dále do Vídně a Štýrského Hradce, jak později doma zjišťuji. Je jednodušší fotografovat jeho než vlaky osobní přepravy, letící rychlostí více než sto kilometrů za hodinu, protože nákladní vlak se „loudá“ jen asi osmdesátikilometrovou rychlostí.

Pohled na stále stejnou scenerii s jedoucím vlakem mě však příliš neuspokojuje, proto balím fotografické náčiní a přesouvám se na jiné, asi kilometr vzdálené místo, ve slangu železničních fotografů „šotoušů‘‘ nazývaném „šotoflek‘‘. Protože má již zanedlouho jet vlak s novou elektrickou lokomotivou z plzeňské Škodovky v čele, přidávám do kroku. Z batohu stihnu akorát vyndat aparát, a už se ten nový klenot českých kolejí ukazuje v dáli. Plnou rychlostí projíždí okolo mne. Zdá se mi, že díky velmi vysokému výkonu nemá s dopravou desetivozového rychlíku sebemenší problémy. Strojvůdce mě však tentokrát nevidí, protože má stínítko proti slunci stažené dolů tak, že na trať, kterou má před sebou, také téměř nevidí. Fotografie se povedla, soudě podle pohledu na displej fotoaparátu.

Mám chuť jít na pozdní oběd, ale nutkání, že si nechám ujet něco mimořádného, mě od této myšlenky vzápětí odrazuje. Po rychlém polním obědě, sestávajícím z doma připravených sendvičů, zčistajasna slyším podivné zvuky, které připomínají velkou motorovou lokomotivu. Urychleně vstávám a rozhlížím se, zda něco neuvidím. Nemýlil jsem se. Lokomotiva přezdívaná „brejlovec“ táhne porouchané pendolino i s cestujícími na palubě. V duchu si říkám, jaká to asi je pro České dráhy potupa. Teď už nelituji, že jsem si nechal zajít chuť na pořádný oběd v restauraci. Za půl hodiny mi jede vlak domů, a tak balím věci a v klidu a ve výborné náladě odcházím na vlakovou zastávku.

Můj vlak přijíždí se zpožděním, ale mně to nevadí, protože je dnes velký den a já si jej užívám. Cestou domů stahuji tyto fotky s velkým očekáváním do notebooku. Jsem jimi nadšen. Můj den na koridoru končí a již přemýšlím, kdy si to zopakuji…

Martin Chýle, železniční fotograf