Dva dny

Každý, komu je dnes nad padesát, asi dokáže odpovědět na otázku, co dělal 21. srpna 196á. Tak silný byl zážitek, když do Československa v ten den vtrhlo půl milionu vojáků Varšavské smlouvy. Na stejnou otázku o 21. červnu 1991, tedy dnu odchodu posledních sovětských vojáků, už by mnoho lidí asi tak snadno odpovědět nedokázalo, to však nic nemění na tom, že ten okamžik má obrovský historický význam.

Postižení

O hloubce národního traumatu z okupace svědčí fakt, že odsun sovětských vojsk a rozpuštění Varšavské smlouvy se stalo jedním z hlavních témat hned po listopadu 1989. Václavu Havlovi, Jiřímu Dienstbierovi, Luboši Dobrovskému, Michaelu Kocábovi a dalším se už koncem února 1990 podařilo dotlačit zaskočené Rusy k dohodě o termínu stažení vojsk v polovině roku 1991, zatímco Maďaři a Poláci dali Rusům ještě dva roky času navíc. Tento úspěch patří k největším výkonům české zahraniční politiky v moderní historii.

Každý, komu je dnes pod dvacet let, je díky tomu příslušníkem – z hlediska českých dějin mimořádné – generace, která se narodila do suverénní a svobodné země. Všichni ostatní jsou více či méně postiženi traumatem okupace a jejich generační zkušenost tvoří základ českého příběhu o čtyřiceti letech komunismu. Míra postižení a…