Povznášející Armagedon

Snímek Melancholia se odehrává pár dní před srážkou Země s obří planetou, ale Lars von Trier se vyhýbá všem klišé zápletek známých z katastrofických filmů. Příběh o zničení veškerého života ve vesmíru lze brát doslovně nebo jako metaforu vnitřních pocitů hlavní hrdinky Justine (Kirsten Dunstová). Ta ve filmu prochází atakou těžké melancholie doprovázenou myšlenkami na smrt. Snímek vlastně nijak zvlášť nevybočuje z tematických mantinelů režisérovy tvorby, dokonce se dá říci, že je jeho divácky nejpřístupnějším filmem za hodně dlouhou dobu. Trier prostě natočil další působivou intimní sondu do duše silných, ale labilních žen, které jsou na štíru se světem kolem sebe.

Klinický popis

Film uvozuje výjev, v němž Kirsten Dunstová strnule hledí do kamery a kolem ní pomalu padají k zemi mrtví ptáci. Otevírá se tím osmiminutový prolog, který odkazuje na podobně stylizovaný začátek předcházejícího Antikrista. Režisér omračuje sérií hyperrealistických kompozic v přesvícených exteriérech v extrémně zpomalených záběrech, které se střídají s pohledy na dvě vzájemně se přibližující vesmírná tělesa. Morbidní krásu celého segmentu podtrhuje Wagnerova hudba z předehry k opeře Tristan a Isolda. Jsou to jakési snové vize Justine, které korespondují s peripetiemi děje, jenž začíná jako apokalypsa osobního rozměru.

V honosném sídle obklopeném golfovým hřištěm se odehrává luxusní oslava svatby copywriterky Justine a Michaela (Alexander Skarsgård). Dokonalý večírek uspořádali Justinina sestra Claire (Charlotte Gainsbourgová) s bohatým manželem Johnem (Kiefer Sutherland). Průběh večera se ale postupně vymyká kontrole, rodiče nevěsty si začnou předhazovat staré křivdy a Justine samotné se přestává dařit mít nasazenou masku povinného veselí. Vychází najevo, že výkonná a možná až perfekcionistická novomanželka trpí depresí a svatba byla jakýmsi jejím posledním pokusem, jak uvést řád světa do normálu a tím se zbavit všepohlcující úzkosti.

U režiséra typu Triera nelze tvorbu odmyslet od jeho vlastních, často medializovaných postojů ke světu. Opět se tu objevuje sympatie k ženám a pohrdání slabošskými, mocichtivými nebo jen trapnými mužskými postavami. Ale zdá se, že snad ještě nikdy nevložil režisér – trpící sám depresemi – do jedné postavy tolik osobního jako právě do Justine. Zatímco Antikrist připomínal bolestný výkřik z hlubin této nemoci, Melancholia je jejím nezaujatým, skoro klinickým popisem. Podobně těžký melancholik jako Justine, jak naznačuje Trier, vidí všude přetvářku, faleš a odmítá předstírat, že nachází smysl ve vyprázdněných společenských rituálech. Svatební noc tak kvůli Justine končí všeobecným fiaskem (v jejím nutkání k nepřístojnému chování v nevhodných chvílích pochopitelně nelze nevidět analogii k Trierově tiskové konferenci v Cannes při příležitosti premiéry Melancholie). Jenže Justinina panika není způsobená jen svatebními ceremoniemi. To ona jako první totiž vyčetla ze změn na noční obloze zkázu řítící se k Zemi vesmírem.

Zenová smířenost

Druhá polovina snímku se potom o pár týdnů později odehrává v sestavě čtyř lidí: Justine, Claire, Johna a jejich malého syna. Trier natočil ten nejkomornější Armagedon, jaký si dovedete představit. Naši hrdinové připomínají v zámku obklopeném golfovým greenem a výhledem na moře izolované trosečníky na ostrůvku luxusu. Každá z postav se přitom po svém vyrovnává se strachem ze smrti své i svých blízkých.

Lars von Trier se tentokrát obešel bez šokujících scén i tradičního citového vydírání. Dokonce i očekávaný závěr filmu je vzácně nesentimentální. A to přesto, že už z úvodu víte, že happy end čekat nemůžete. Režisér v něm staví do kontrastu postoj racionální a odpovědné Claire s Justine, která vše vidí v nejčernějších barvách. Jenže právě to jí pomáhá vyrovnat se se situací nejlépe ze všech. V jedné z pozoruhodných scén se v noci svůdně vystavuje nahá světlu zkázonosné planety (ve filmu příznačně nazvané Melancholia), jako by s pokorou a zenovou smířeností přijímala svůj osud.

Trierovi se podařil husarský kousek. Nepřenáší na diváka pocity zmaru a bezvýchodnosti, jak by se dalo čekat u filmu o konci světa. Temná elegantní krása jeho dekadentních obrazů a patetická Wagnerova hudba dělají z tohoto filmu ryze romantické dílo, ze kterého si spíš než depresi odnesete povznášející pocit.