Povolání: dobrovolník
Proč si tolik lidí myslí, že je báječné pracovat zadarmo
Antonín Křeček býval v mládí frajer, který nenechal na pokoji žádnou sukni. A dodnes je to znát. Ve čtyřiapadesáti sice chodí ztěžka, dvojité vidění mu komplikuje orientaci i čtení a mluví s takovými obtížemi, že má raději stále u sebe vytištěný papír vysvětlující, že není opilec ani duševně nemocný. Oči mu ale šibalsky jiskří, a když se posluchač po chvilce naladí na špatně srozumitelnou řeč, uslyší neodolatelný světácký humor. „Pravačka má svůj mozek a já jí do toho nemám co kecat,“ vysvětluje pan Křeček, když s obtížemi rozdělává svazek fotografií dokumentující jeho život.
Ve třiadvaceti utekl z komunistického Československa před vojnou, všelijak se protloukal po Spojených státech, až skončil jako ošetřovatel na nejtěžším oddělení slavné psychiatrické léčebny v Oregonu, kde se natáčel film Přelet nad kukaččím hnízdem. Do invalidního důchodu ho poslala těžká – a jím nezaviněná – autohavárie, kterou přežil jen zázrakem. Po devětadvaceti dnech kómatu a dlouhých měsících rehabilitace se v roce 1990 rozhodl vrátit do rodné Prahy. Teď žije v pokoji v domě s pečovatelskou službou.
Rok 2011 vyhlásila Evropská unie rokem dobrovolnictví a mohlo by se zdát, že navštívit kvůli tomu Antonína Křečka obnáší hlavně otázky, kdo všechno mu chodí pomáhat a s čím. Ale opak je pravdou. Těžce zdravotně postižený muž je totiž sám dobrovolník. Před pár lety zazvonil u dveří občanského sdružení Lékořice, které koordinuje dobrovolnické aktivity, a nabídl mu své služby. Budil trochu rozpaky – komu může pomáhat člověk, který má velké problémy s pohybem a není mu rozumět? Tvrdohlavý muž ale trval na svém a příležitost se nakonec našla.
V současné době dochází pan Křeček každý pátek na jednotku intenzivní péče v pražské Krči a hraje tu šachy s pacientem doživotně odkázaným na dýchací přístroj. „Mluví ještě hůř než já, takže si moc nepokecáme,“ pomrkává a povinnou otázku „co vám to vlastně dává“ přechází pokrčením ramen a utrousí cosi o zabíjení času. Nakonec přece jen dodá: „Vím, jaký to je ležet zavřenej někde na posteli bez kontaktu s venkem. Zažil jsem to.“
Starší kamarád
Oblíbenou frázi, že pomáhat může každý, naplňuje dobrovolný šachista Křeček opravdu dokonale. Rozumí jí však také stále více Čechů. Vpředvečer vyhlášení Evropského roku dobrovolnictví vznikla dosud největší studie českého dobrovolnictví od listopadu 1989 a vyšlo z ní zajímavé číslo – nějaké formě organizované bezplatné práce pro druhé se u nás věnuje plná třetina populace. Neznamená to, že by každý třetí tuzemec nosil seniorům teplé obědy, venčil psy v útulcích nebo si hrál s batolaty v kojeneckých ústavech. Mezinárodně používaná definice dobrovolnictví je široká a vejdou se do ní i členové sportovních klubů, ochotníci či rybáři. Tedy lidé, jejichž aktivita daleko víc připomíná osobní koníček než nezištnou pomoc druhým.
„Těch dobrovolníků v užším slova smyslu je asi 13 procent, ale i to je hodně,“ vysvětluje jedna z autorek studie, socioložka Tereza Pospíšilová z pražské fakulty humanitních studií. „Ukazuje se, že minulý režim nedokázal svými brigádami socialistické práce lidem dobrovolnou práci znechutit.“ Česko má svá lokální specifika, jako třeba nižší věkový průměr nebo hodně dobrovolníků ve sportu a málo v politice, ale celkově v téhle oblasti nijak nezaostává za západními zeměmi. Mezi dobrovolníky je velký podíl vysokoškoláků a statistiky rovněž vyvracejí tradovanou představu, že jde o povyražení bohatých, kteří už nepotřebují vydělávat. Nejvíce dobrovolníků najdeme ve středních příjmových kategoriích, tedy mezi zaměstnanci, kteří berou mezi 15 a 30 tisíci korunami hrubého měsíčně. Důvody, které vedou k dobrovolnictví, jsou zjevně jiné než nuda z nadbytku.
Během 20 let se s rozvojem nevládního sektoru velmi rozšířily možnosti toho, co a jak se dá zadarmo dělat. Od klasické pomoci ve všemožných sociálních nebo zdravotních zařízeních přes práci na obnově památek, organizaci kulturních akcí až po firemní akce, organizované pro kolegy jako prospěšnější varianta utužování týmu někde v horách. Další přežívající stereotyp, kterému podle výzkumu věří 59 procent Čechů, říká, že dobrovolníci zastávají práci, kterou by měl správně dělat stát. Občas to tak může být, ale celkově je tahle optika nesprávná.
Dva drobné příklady. Jeden z osvědčených zdejších programů, který řídí organizace Hestia, spočívá v tom, že pečlivě prověření a proškolení dobrovolníci dělají jednou týdně „staršího kamaráda“ osamělým nebo problematickým dětem (nemusí jít jen o sociálně narušené rodiny, stále častěji o službu žádají bohatí a zaneprázdnění rodiče). Jiný program se snaží získávat dobrovolníky z řad seniorů, kterých je u nás stále málo – ti pak čtou dětem v knihovnách a sdílejí s nimi svoje životní zkušenosti. Kouzlo obou programů je právě v dobrovolnosti – jako státní agenda nemají žádný smysl. A oba také dávají tušit velmi důležitou věc – dobrovolnictví není jen jednostranně investovaná energie. V dnešním komplikovaném světě představuje práce pro druhé zdarma cennou šanci získat jasný a rychlý důkaz, že naše existence má nějaký smysl.
Dává mi to klid
„Bylo to jako mávnutí křídel. Nebyla jsem vůbec smutná, naopak cítila jsem jakousi tichou a posvátnou radost,“ vypráví Kristýna Šnajdrová. Mluví o zářijovém ránu loňského roku – dni, kdy zemřela její babička. Vystudovaná geodetka, která pracuje v Praze pro plynárenskou společnost, ji v měsících předtím jezdila do Opavy navštěvovat a v podstatě náhodou se ocitla u jejího lůžka i ve chvíli, kdy babička vydechla naposledy. I když – ona sama to za náhodu nepovažuje.
Po přestěhování do Prahy za partnerem a prací o tři roky dříve jí v životě něco chybělo. „Pocit širší rodiny, na který jsem byla zvyklá. Myslím, že není přirozené se pohybovat jenom mezi vrstevníky, kontakt se staršími generacemi je důležitý,“ přemýšlí třicetiletá žena. „A taky jsem měla spoustu volného času.“ Jednou si při procházce Prahou všimla výlohy domácího hospice Cesta domů a jeho filozofie pomáhat rodinám provést své členy poutí ke smrti v domácím prostředí ji zaujala. Přihlásila se jako dobrovolnice. Zpočátku mohla jen vypomáhat s provozními věcmi – žádná profesionální práce s dobrovolníky se dnes neobejde bez zaškolení a v případě pomoci umírajícím jde o poměrně dlouhou a důkladnou přípravu. Kristýnu Šnajdrovou čekal desetiměsíční kurz, než mohla poprvé jít do rodiny. „Dobrovolník většinou tráví čas s nemocným, když si jeho blízcí potřebují něco zařídit, někam jít, odpočinout si,“ vysvětluje mladá žena, „někdy to může být docela dramatické.“
V rodinách zažila různé situace, neklid, bolest a strach pacientů, ale nikdy se jí nestalo, že by byla přítomna okamžiku smrti. Tenhle moment ji měl potkat až v její vlastní rodině. „Zpětně na ten den, kdy moje babička zemřela, moc ráda vzpomínám a vnímám ho jako krásný,“ říká Kristýna Šnajdrová, „to, co jsem se naučila v Cestě domů, jako by se tam naplnilo. Totiž že odchod ze života se má odehrát v rodině.“ Skrze optiku dobrého umírání vnímá i význam své dobrovolnické práce pro sebe. „Dává mi to klid, pocit harmonie, učí mě to dokončovat věci, i drobnosti, uvědomovat si, že nic není v životě dané podle šablony,“ rekapituluje dobrovolnice svou čtyřletou praxi, „zní to asi jako hrozné klišé, ale dneska vím, že žít jenom pro sebe je málo.“
To bych jinak nezažil
Kristýna Šnajdrová splňuje obraz toho, co si pod pojmem dobrovolník asi představí většina lidí. Přitom v současné době je její přístup k věci – tedy průběžná, dlouhodobá práce pro jednu organizaci – spíše na ústupu. „Přibývá lidí, kterým se říká individualizovaní dobrovolníci,“ vysvětluje Jiří Tošner z organizace Hestia. „Nechtějí dlouhodobou spolupráci, ale vybírají si krátkodobé projekty, zajímají se víc o to, jaký druh zážitku mohou získat. Čím je společnost bohatší, tím větší v ní najdete podíl těchhle dobrovolníků.“
Individuální dobrolníci dnes těží především z výborně fungujícího systému mezinárodní výměny. Právě cesta za hranice totiž představuje pro řadu lidí lákadlo, které neplacené službě dává potřebnou atraktivitu. „Když jsem se třeba jako dobrovolník v Turecku účastnil opravy školy, podíval jsem se do vesnice, která je úplně stranou až u hranic. A místní si nás oblíbili a pozvali nás na tradiční tureckou svatbu, což bych jako turista nikdy neměl šanci zažít,“ vysvětluje ředitel organizace INEX-SDA Robin Ujfaluši, která se zabývá výměnou dobrovolníků mezi Českem a cizinou.
Jeho organizace každoročně zprostředkuje cestu ven zhruba osmi stovkám českých zájemců – přibývá přitom těch, kteří touží vyjet do zemí třetího světa. V éře Facebooku pak k oceňovaným benefitům tohoto sezonního dobrovolnictví logicky patří, že vytváří síť fungujících vztahů podobně smýšlejících lidí. Kdo jezdí na „workcampy“, zkrátka nejen pozná nečekaná místa a naučí se nové věci, ale získá přátele všude na světě.
Dobrovolníci samozřejmě proudí i opačným směrem – jen přes INEX-SDA jich k nám každoročně přijedou čtyři stovky. Organizace je „přerozděluje“ na projekty svých partnerů – většinou jde o rekonstrukce památek, ekologické projekty nebo kulturní akce. Mužem, který zužitkování tohohle potenciálu dovedl k dokonalosti, je Bedřich Loos, majitel zříceniny hradu Hartenberg v Krušných horách. Dodnes vzpomíná na vůbec první workcamp, který u ruiny hradu uspořádal v létě roku 2000. „Spali jsme ve stanech v lese u zříceniny a celých čtrnáct dní lilo jako z konve,“ směje se muž, který zříceninu v 90. letech koupil, protože to byla „láska na první pohled“. „Byl tam kluk z Tokia, který poprvé v životě viděl otevřený oheň, jedna holka z Koreje se mě zase ptala, jestli tady žijí medvědi. Podmínky byly opravdu divoké, ale když jsme na konci rozdávali dotazníky, všichni odpověděli, že by přijeli zas.“
Od té doby se na hradě vystřídaly stovky dobrovolníků a mnoho se jich vrací. Seznam toho, co udělali, je úctyhodný. „Když vám řeknu, že nádvoří, které má 25 na 30 metrů, bylo do výšky čtyř metrů zaplněné sutí, dovedete si představit alespoň něco,“ vysvětluje Loos. A na otázku, jak se mu daří lidi z různých konců světa přilákat, říká: „Je to jednoduché – dali jsme jim najevo, že jsou tu vítaní.“
Hrad je pro hosty otevřený kdykoli, takže mnoho pomocníků se vrací i mimo workcampy. Majitel je navíc nechává hrad využívat k vlastním nápadům, takže loni se tu například z iniciativy dobrovolníků konal mezinárodní divadelní festival. A v plánu je také, že část opravených prostor zůstane věnovaná aktivitám na podporu dobrovolnictví. „Jde o to, aby to tu žilo,“ uzavírá Loos. „Když vidím, jak je na oslavu pálení čarodějnic Brazilka vlečena za vozem na obecní vrch a v kleci na voze se zmítá holka z Tchaj-wanu, tak mi to dělá dobře. Hrad je prostě místo, které mají rádi.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].