Můj den mezi Čechy

Praha je pulzující metropole. V neděli 15. května pulzovala dvojnásobně. A čím je starší, tím si to pulzování umí lépe naplánovat.

Knižní veletrh Svět knihy pomalu dobíhal do cíle s nahlas tlukoucím srdcem a s jazykem až na bradě, ale usmíval se, protože opět ukázal, že to s tou četbou u Čechů nebude tak špatné. Veletrh si tak pomalu kroutil poslední minuty slávy a docházel do cílové rovinky, aby předal pomyslný davový štafetový kolík hokejovému souboji o třetí místo na světě.

My, kdo jsme polykulturní osobnosti, jsme si nenechali ujít ani jednu ze zmiňovaných událostí dne. Jízda za pocitem, že Češi na tom sportovním poli zase něco přece jenom dokázali, začala u tramvaje číslo 5 a zastávce Výstaviště. Jen tak náhodou jsem tam narazila na jednu mladou dámu, která si velmi hrdě nesla pod paží dres s číslem 68, které je již jakýmsi symbolickým, až legendistickým. Vypadala poměrně inteligentně a rozhodně jsem ji typovala na tu, která, přestože hrdá, do bouřícího kotle přece jenom nepůjde. Undergroundové prostředí ještě nebylo příliš nasyceno pachem zápasového napětí, jen sem tam se objevily skupinky mladých lidí, jejichž občas nápadité líčení a česká státní vlajka kolem ramen dokazovaly, že si nevyšli pouze na příjemnou procházku.

Uličky kolem Staroměstského náměstí již skýtaly zcela jiný pohled a také tam byla cítit jiná atmosféra. Fanoušci Ruské federace pravděpodobně vozí na cesty po Evropě v kufru ruskou vlajku. Jako odchovankyně jihlavského hokeje vím, co všechno se dá na hokeji a při euforii zažít, proto v zájmu svého bezpečí jsem si našla místo v blízkosti sanitky a ulice vedoucí pryč z rozbouřeného moře českých vlajek, pomalovaných obličejů a plechovek od piva.

Stojím tak mezi partou tří chlapců, asi třináctiletých, kteří přišli nejspíš především z vlasteneckého cítění, ale s hokejem, jak překvapivé, si příliš rady nevědí. Slyšet tak věty typu: „Průcha je obránce, vole.“ nebo „Jágr je teď moc namachrovanej, ta sláva mu vlezla do hlavy…“, dokazují, že příliš velké povědomí o českém hokeji a o jeho hlavních aktérech nemají, což korunovali hlasitým bučením na světovou brankářskou legendu Vladislava Treťjaka, když jej zabrala slovenská kamera ve VIP zóně na bratislavském zimním stadionu. 

Silná konkurence jim však vyrostla s příchodem slečny v černých balerínkách, riflových slimkách a cigaretou v puse. Skandování hesel „bij a bij a bij Rusáka do hlavy“ nebo „táhněte domů, táhněte domů“ zněla z jejích úst natolik směšně, že se to dalo pochopit snad jen skrz její mladý a ještě formovatelný věk. Překvapivá byla účast starších párů, kdy muž velmi trpělivě své drahé polovičce vysvětloval, že to, co teď viděla, byl prostě jasný ofsajd, a že se teda mělo pískat. Jak to Češi brali hezky a mile vážně, ruská „menšina“ se nebála a vyšlápla si to s hrdostí na věž Staroměstské radnice, vyvěsila vlajky a nebojácně na bouřící snad několikaset­hlavý dav volala: „Russia, Russia.“

Bohužel ani takový bláhový a vlastně i hrdinský pokus jejich hokejistům nepomohl. Přesto zažít to, co na ledě vypadalo spíše jako basketbalový zápas, viděno z pohledu skóre, mexickou vlnu, bouřlivé potlesky i skandování „Čechy, Čechy…“ je opravdu nezapomenutelné. Je zajímavé, jak se na jednom místě, v jednu chvíli dokážou sejít naprosto různé individuality, které ať již na první pohled vyjadřují podporu novodobým gladiátorům na ledě. Vždyť chleba levnější nebude, vláda se nepolepší a všichni budeme stejně ráno muset vstávat do práce. Přesto málokdo z přítomných se nepřidá při „Kdo neskáče, není Čech“. 

Alena Mikulíková

referentka, KrÚ kraje Vysočina