Křížová cesta

Někdy už je ubíjející číst si další příběh o podlehnutí, totalitě, zlomených hřbetech, o celé té komunistické prašivině. V knize ruské autorky Olgy Grušinové

Život a sny Anatolije Suchanova

však politické události sovětského Ruska tvoří jen nenápadnou stínohru v pozadí, nikdy nejmenuje konkrétní historické události, politiky, čas.

Jde tu především o intimní příběh výtvarného kritika, který byl dříve nadějným surrealistickým malířem, pak ale raději „ve světle strašlivých uplynulých let sám sobě přísahal, že si ze světa kolem sebe ukrojí malé, bezpečné štěstí, které bude jen jeho“. Raději zvolil „moudrost jednoduchého každodenního života“, opustil svoje plátna a stal se šéfredaktorem prorežimního časopisu Světová tvorba.

Olgu Grušinovou tedy nezajímá sovětské Rusko z pohledu velkých, ale těch malých dějin, které mají osobnější, a proto i obecnější výpověď. Vykresluje je v podobě krize identity a následné katarze, kterou Anatolij Pavlovič Suchanov prochází. Jeho příběh podlehnutí a následného pádu je archetypální, faustovský, probouzí ve čtenáři otázky nejen po tom, jak by obstál ve stejně vyhrocených podmínkách, v jakých podlehl Suchanov, ale hlavně jak se se svojí vinou smířit.

Dobré a zlé, Východ a Západ

Olga Grušinová (40) v komunismu vyrostla, a tak s ním má bohaté zkušenosti, mimochodem i české. Její otec byl prominentním sociologem a její rodina pobývala od roku 1976 v Praze, kde strávila pět let. V jednom rozhovoru vzpomíná na všudypřítomné Leninovy busty, písně k oslavám jeho narozenin a černobílé filmy velebící sovětské hrdiny. Měla prý ale tak bezstarostné dětství, že k ní tehdy ještě žádné chmury vnějšího světa nedoléhaly. To až po návratu do Moskvy, kde vystudovala dějiny umění v Puškinově muzeu výtvarných umění a žurnalistiku na Moskevské státní univerzitě. V roce 1989 pak získala stipendium na Emoryho univerzitě ve Spojených státech, kde už zůstala natrvalo. Chvíli tu pracovala jako servírka, později jako tlumočnice bývalého prezidenta Jimmyho Cartera, Světové banky a jako redaktorka při Harvardově univerzitě.

Život a sny Anatolije Suchanova je její první román, který sice napsala v angličtině, ale stylem vyprávění odkazuje na evropskou, respektive ruskou tradici (mezi svými vzory jmenuje kromě Nabokova a Gogola také Hrabala). Je to znát třeba v tom, jak umně střídá realisticko-poetické popisy Moskvy a života jejích obyvatel s psychologickým vykreslením Suchanovovy mysli a postupným zhroucením jeho vědomí. Přichází totiž čas „perestrojky, glasnosti a uskorenija“, ale Suchanov na změny pohlíží jako na provokaci, zkoušku, ve které musí obstát. Nerozumí proměnám ve svém okolí a reakcím jemu blízkých lidí. Tak dokonale si státní cenzuru a její systém zvnitřnil, že jej přijal přirozeně za svůj a pohlíží na každý text, na „každý úkol jako na něco rituálního, jako úkol postavit proti sobě dobré a zlé, den a noc, Východ a Západ“. A do toho se po něm najednou chce, aby napsal článek o „úpadkovém malíři“ Salvadoru Dalím, a u jeho dveří navíc zaklepe vzdálený příbuzný Fjodor Michajlovič Dalevič. Ten jako by byl jeho dvojníkem, ale opačného ražení – svobodný ve svém uvažování, otevřeném obdivu k surrealismu, ikonomalbě nebo francouzským impresionistům. 

Grušinová tu ve jménu i postavě Daleviče naráží na novelu Dvojník Fjodora Michajloviče Dostojevského. V ní je hlavní hrdina – nenápadný úředník Holatkin, který se snaží vést poklidný život –, také konfrontován se svým protějškem. Rozdíl je ale v tom, že zatímco život úředníka Holatkina se hroutí v důsledku jeho pasivity, Suchanov podléhá pod vlivem svých ambicí. První výstava, kde na začátku své kariéry představuje své obrazy, je rozmetána zlostným výstupem politického pohlavára a on se najednou ocitá bez prostředků a možností realizace. A protože jeho žena Nina pochází z prominentní bohaté rodiny, bojí se, že spolu se ztrátou možnosti malovat ztratí i ji. Proto přijímá nabídku psát pro Světovou tvorbu a popírá všechno, čím dosud žil.

Olga Grušinová skvěle dávkuje jednotlivá odhalení Suchanovova někdejšího alternativního života. Její román má velmi pečlivě promyšlenou a skvěle vystavěnou architekturu. Jednotlivé vzpomínky, které se Suchanovovi postupně vybavují, vždy osvětlí jen malou část, střípky jeho minulého života, a tak je čtenář udržován v napětí od samého začátku až do Suchanovova prozření. 

Zvláštní je tu snad jen střídání hlasu vypravěče. Ten většinou promlouvá v třetí osobě, ale jakmile se Suchanov začne propadat do svých vzpomínek a snění, vypráví o své minulosti sám. Zpočátku se tyto výměny zdají rušivé a samoúčelné, ale jak jich postupně přibývá a Suchanov se noří do zvláštního blouznivého, až schizofrenického stavu, je už Grušinové záměr srozumitelný.

Mytické prozření

Dráždivé je, že po celou dobu není úplně jasné, jestli Grušinová cítí ke svému hrdinovi nějaký soucit a jak se k jeho vině vlastně vztahuje. S empatií a pochopením sice zkoumá motivy jeho slabošského rozhodnutí, ale zároveň ho vrhá do kruté kaskády katastrof, z nichž pro Suchanova není východisko. Ten sice nakonec prolamuje svou lež, ale už je pozdě, pokažený život nelze vrátit a viny odestát. Ztratil svou dceru Xeňu, která k němu cítí opovržení a ne­úctu, z jeho syna naopak vyrostl chladný a arogantní fracek, v němž najednou spatřuje to nejhorší ze sebe samého; jeho žena ho načas opouští. Suchanov proto v momentu blouznivého prozření odchází do rozbitého a opuštěného kostela kousek za Moskvou.

Snad si to lze vyložit jako křesťanský symbol odpuštění a smíření, ty ale přicházejí až poté, co si Suchanov svou slabost a viny připustil a skončil opuštěný a na samém dně. Chápe, že jediný smysl, který ještě může svému životu dát, je vrátit se k tomu, co kdysi opustil. Znovu tvořit, vymalovat své ztracené bohatství, „své anděly, své světce a bohy a možná i jeden nebo dva autoportréty“. 

Jeho příběh je v jistém smyslu silnější než příběhy nezlomných hrdinů. Odkazuje až k mytologii nebo křesťanské legendě, v níž se světci často stávají lidé chybující a hříšní. K tomu je však potřeba jedna podstatná věc – vnitřní přeměna na základě uznání vlastního selhání, provinění, nicotnosti. Jeho staré já umírá a rodí se nové, zralejší, silnější a pokornější.

Román Olgy Grušinové tak přináší příběh, jakých se v českém prostředí – zejména v souvislosti s ohlížením se za dobou totality – příliš nedostává. Příběh konfrontace s vlastními vinami, následné katarze a smíření, které přináší tolik potřebné uvolnění a osvobození. V tom je její kniha cennější a působivější než eticky jednoznačné příběhy nezlomných hrdinů a jejich tyranů.

Olga Grušinová: Život a sny Anatolije Suchanova

Přeložil Daniel Konrád, Kalich, 400 stran