Proč nejsou v pražských barech předzahrádky

Za deset tisíc si můžete koupit letenku do Pekingu, chytrý telefon nebo na půl roku zabrat jediný metr čtvereční na veřejném chodníku v Praze. V turistické zóně je to zhruba dvakrát dražší. A navíc platí, že abyste kamkoli ve městě mohli dát alespoň jeden stolek se židlemi, potřebujete metry tři, a tedy i třikrát více peněz. „Je to drahé, nemůžeme si to dovolit,“ dozvídáme se opakovaně při pátrání po tom, proč tak málo pražských restaurací a kaváren nabízí svým hostům posezení venku.

42_stransky_R21_2011_s.jpg

A kvůli chybám v zákoně letos z ulic mizí desítky dalších už existujících zahrádek. A s nimi se rozplývá i sen o pouliční pestrosti, který Pražanům malovali všichni, kdo se ucházeli o vládu nad městem.

Děkujeme, zavíráme

Jak velkou roli při utváření pražské atmosféry hrají peníze, ukazuje jednoduchá sonda do jedné z probouzejících se pražských čtvrtí. Městská část Praha 6 dlouhá léta vybírala za metr předzahrádky třicet korun denně a na jejím území bylo před pěti lety pouze čtrnáct venkovních posezení. V roce 2006 radnice snížila poplatek na pět korun, počet zahrádek se vyhoupl ze dne na den na dvojnásobek, a když politici poté v rámci podpory podnikání odpustili poplatek úplně, zahrádek bylo najednou padesát. Ten, kdo chtěl slevu získat, musel ovšem mít sezení z přírodního materiálu, musel zahrádku oživit květinami a nesměl provozovat automaty. „Podporovali jsme předzahrádky, protože když je na ulici živo, snižuje to kriminalitu. Ze zahrádky jde světlo a těžko u toho někdo bude páčit zaparkované auto nebo loupit ve vedlejším obchodě,“ vysvětluje mluvčí Prahy 6 Martin Šalek a pochvaluje si jednu z nejnižších statistik kriminality v metropoli.

Jenže potom při banální novelizaci zákona o místních poplatcích vypadl z normy paragraf, který radnicím umožňoval poplatek odpustit, a proto radnice musí letos i proti své vůli opět vybírat vyšší poplatek. Poslanci, kteří poslední novelu tohoto zákona navrhovali, se k tomu vyjadřovat nechtějí, ale vše nasvědčuje tomu, že paragraf ze zákona v parlamentním chaosu zmizel omylem. Dnes je důležité, že tato chyba může za to, že v Praze 6 během letních měsíců otevře méně než polovina zahrádek (o povolení jich z loňských padesáti požádalo totiž jen dvacet).

Některé městské části si problém uvědomují a podaly na magistrát žádost na dodatek k vyhlášce tak, aby se za metr platilo do radniční kasy denně od pěti do deseti korun. „Úplně zadarmo to nejde, ale pět korun je opravdu symbolický poplatek,“ říká například místostarosta Prahy 2 Václav Vondrášek.

Jenže i když město ustoupí, majitel kavárny nebo restaurace musí sáhnout do kapsy dvakrát – vedle poplatku do kasy městské části musí zaplatit i magistrátní Technické správě komunikací (TSK), která je rozhodně méně tolerantní než komunální politici. Poplatek určuje sama z předem daného rozpětí, nesmí vybírat méně než radnice a musí se vejít do stokoruny za metr. Praxe ukazuje, že i pokud radnice poplatek sníží, TSK si bere vždy minimálně dvakrát více. „Subjekty tím vydělávají na městském pozemku, tak musí platit. Musí na naše podmínky přistoupit, jinak mají smůlu,“ nesmlouvavě odpaluje všechny argumenty o příjemném prostředí nebo bezpečnosti v ulicích Tomáš Mrázek z TSK.

Jak je ale možné, že úředníci z TSK mají na atmosféru ve městě větší vliv než politici? „Až doteď jsem byla přesvědčena, že TSK vybírala vždy stejnou částku jako radnice, pošlu jim tam dotaz,“ říká pražská radní pro volný čas Aleksandra Udženija. Současný stav vedení města převzalo od svých předchůdců a svou představu zrovna připravuje pro příští rok. Magistrát například pracuje na tom, aby podnikatelům ubyla zbytečná byrokratická zátěž a formuláře i poplatky se sloučily do jednoho a úřady by si peníze rozesílaly mezi sebou. „Výši poplatků by měly určovat od příštího roku pouze městské části, ty znají své podnikatelské prostředí nejlépe.

A TSK by se měla podřídit pokynům z magistrátu, protože zahrádky tu jednoznačně chceme. Samozřejmě ale nemůžeme žádného podnikatele nutit, aby si zahrádku otevřel,“ tvrdí pražský primátor Bohuslav Svoboda. Konkrétní kroky, které zpupnou TSK postaví do latě, však zatím nejmenoval. „Všichni zde zcela jasně cítíme prostor pro korupci,“ upozorňuje zastupitelka za TOP 09 Monika Krobová Hášová na fakt, že majitelé restaurací mohou být mocnými úředníky vydíráni.

Navíc někdy se představa úředníků určujících výši poplatků o tom, kolik restauratéři vydělávají, může velmi odlišovat od reality. Zahrádka se v pražských podmínkách nemusí vyplácet ani v centru města, kde se pohybuje hodně zahraničních turistů. „Vyšší nájem a zároveň personál, který venku obsluhuje, už se nám při letošním zvýšení nevyplatí. Proto zahrádku zavíráme,“ říká provozní vedoucí hotelu Metropol na Národní třídě Katarína Mjartanová.

Tvrdé podmínky kontrastují třeba se záborem pro stavby, u nichž se mimo centrum platí TSK pět korun za metr a den, tedy šestkrát méně než za květinovou výzdobu před květinářstvím nebo stoleček před kavárnou, kde lidé mohou trávit svůj volný čas. Zároveň nesmíme zapomenout, že také auta často stojí v linii chodníku, ale jejich majitelé platí i v případě atraktivního centra maximálně sedm stovek za rok. Je nutné říci, že politické strany ve volebním roce za zábor neplatí nic.

Méně než auto

Pohled do okolních velkoměst, ve kterých se čeští turisté také díky pestrému ruchu cítí tak dobře, potvrzuje, že poslední slovo v debatě o podmínkách na ulici mají vždy radnice. A jejich verdikt zní jasně: zlevnění je v zájmu všech. Ceny jsou ve středoevropských metropolích podobné, nápadně se však odlišují od těch pražských.

Zatímco zmíněný jeden metr čtvereční na půl roku vyjde dnes v pražských Dejvicích na deset tisíc korun, v Berlíně, ve Vídni nebo v Mnichově zaplatí provozovatel včetně všech poplatků téměř o polovinu méně, přičemž je nutné zmínit, že v Mnichově přidává restauratér ještě v přepočtu 13 tisíc korun na jednorázové povolení. „V těchto městech už pochopili, že ke kvalitě života a dobrým mravům patří si jen tak posedět v kavárně,“ říká brněnský urbanista Karel Havliš.

Odpůrci zahrádek rádi opakují, že na venkovní sezení nemáme patřičné klima nebo že Češi mají rádi intimnější prostředí. Pohled na sever Evropy, kde i za chladného počasí lidé sedí na předzahrádkách zabaleni do dek, naznačuje pravý opak. A pohled na lavice před českými hospodami ukazuje to samé: v létě tady prostě nenajdete volné místo.

Urbanisté v této situaci radí politikům, úředníkům i architektům sázet na proměnu pohledu na veřejný prostor: chodníky jsou zde totiž stále vnímány především jako „komunikace“, a ne jako místa, kde lze trávit čas s přáteli nebo sousedy. Naději v tomto smyslu prý představují třeba senioři, kterých stále přibývá a kteří mají čas: právě oni by mohli začít veřejný prostor stále více využívat. „Co Češi v tomto smyslu chtějí, vlastně přesně nevíme. Jen sama ze zkušenosti vím, že je to příjemné sedět venku, a když jdu kolem zahrádek, tak bývají vždy plné. To je pro mne dostatečným důkazem, že se něco mění,“ míní zastupitelka Prahy 6 Petra Kolínská. Její představa je jasná: zahrádka by rozhodně neměla stát více než zaparkované auto.