Rub české chytrosti

Že Češi nevnímají sport jen jako zábavu, o tom se může každý přesvědčit právě v těchto dnech. Nechybělo mnoho a v neděli mohla zaplněná náměstí zdejších měst při pohledu na slavící hokejisty opět z plných plic křičet, že jsme mistry světa a že kdo neskáče, není Čech.

Vrcholový sport zkrátka nabízí možnost davové identifikace s hodnotami a vzory, jež společnost nedokáže nalézt jinde, byť jsou v jejích horních patrech samozřejmě i jiné než jen sportovní elity.

V případě hokeje je svůdné svézt se na vlně nadšení z české „chytrosti“ a kolektivního „srdce“, tedy s fenomény tradičně spojenými s národním týmem. Dlouho to platilo i o fotbale. Tam byla kombinační hravost zase důkazem, že Italové jsou sice rychlejší, Němci tvrdší, ale Češi dokážou lépe přemýšlet. Je přitom příznačné, že když se hráčům na mezinárodní úrovni přestalo dařit, fotbalová veřejnost si to nevyložila jako zhloupnutí národa. Zmizelo jen ono kolektivní sepětí s výkony týmu a začalo se říkat, že „oni“ (nikoli „my“) jsou jednoduše z formy.

Kmenové války

K ideální kondici má nyní hodně daleko i nejstarší fotbalový klub u nás  Slavia Praha, majitel sedmnácti ligových titulů a odvěký …