Domy z gumy (a kartonu)

„Jenom pivo,“ objednává si americký architekt Mike Reynolds v restauraci v Praze na Kampě. Oběda se vzdá, bude radši hodinu odpovídat na otázky dalších novinářek v řadě těch, kterým odpovídal za posledních čtyřicet let. Protože své myšlenky vysvětluje usilovně a dlouho, a spolu s ním také další zástupci první vlny ekologické architektury, pomalu se staly součástí normálního architektonického uvažování.

Například že by domy měly být pokud možno nezávislé na centrálních rozvodech, energii si vyrábět z obnovitelných zdrojů. A být co možná nejúspornější. Když v 70. letech začínal, znělo to jako utopie, dnes je to ale čistý mainstream, normy o úspornosti budov jsou, hlavně v Evropě, pořád přísnější a kontrolují je na každém stavebním úřadě.

Mike Reynolds má ovšem kromě energetické nenáročnosti ještě jedno téma. Je to „architekt odpadu“ a jeho nejoblíbenějším stavebním materiálem jsou pneumatiky a láhve, i když nepohrdne ani plechem z aut, lepenkou a igelitovými sáčky; když se dá do pytlíku natrhaný papír, je to prý vynikající izolace.

Téma odpadu a recyklace do mainstrea­mového stavebnictví teprve proniká. Pomalu, protože stavebnictví je setrvačný moloch, kde nikdo nechce nic moc měnit. Ale už i u nás se do asfaltových povrchů přidávají namleté pneumatiky, do betonu suť a nastříhané PET láhve, celé domy se staví z nadrcených krabic od džusů, využije se i další odpad. Ale neříkejme tomu odpad, protože tohle slovo nemá Mike Reynolds rád: „Jsou to normální věci, které se normálně vyrobily. Jaký je rozdíl mezi lahví nebo pneumatikou a jiným stavebním průmyslově vyráběným materiálem?“ ptá se. Že odpadky nejsou o nic horší, už dokázala i měření nejrůznějších hygienických parametrů.

Mike v zoo

Mike Reynolds měl v Česku přednášky, pár hodin strávil také v zoologické zahradě v Praze a několik i v botanické. Pražský magistrát projevil zájem o jeden z jeho domů. Energie na vytápění spotřebuje minimum, masivní hliněné stěny vyztužené pneumatikami kumulují teplo a vyzařují ho, když se ochladí. Kanalizace není třeba, dům má svou vnitřní zahradu, jejíž kořeny čistí odpadní vodu, obejde se i bez dalších sítí, stačí elektřina a teplo ze slunce.

Jeho domy jinak fungují i vypadají: jsou nepravidelné, masivní a oblé, typickou výzdobou jsou „vitráže“, které tvoří dna lahví (nejkrásnější ze všech je prý nebesky modrá láhev od Sky vodky) a vypadají trochu neskutečně jako indiánská puebla, hrad nebo filmová kulisa. Tomu odpovídá název – nejsou to domy, jsou to zemělodi, earthships. 

Kolonie zemělodí, kde architekt se svými spolupracovníky žije a experimentuje, je poblíž města Taos v Novém Mexiku v USA. Už se těší, až se tam z Evropy vrátí. Jako vždycky. „Když jedu uprostřed noci z Taosu, je plískanice, vypil jsem nějakou tu margaritu, vždycky vím, že když přijdu domů, bude tam teplo, příjemné sálavé teplo a vzduch, který rostliny obohatily o kyslík. Ten dům člověka úplně obejme,“ líčí. Ranní sprcha musí být jen krátká, je potřeba šetřit dešťovou vodu. Zato je možné si v jezírku přímo v domě vytáhnout rybu k obědu. Vyzkoušet to může každý, neboť zemělodi jsou zároveň i místní atrakce a Reynolds je pronajímá jako hotel.

Za láhev rupii 

Kromě luxusních zemělodí za 400 tisíc dolarů (v přepočtu 10 milionů korun) staví ovšem i jednoduché domky za čtyři tisíce. Vyjíždí do chudých zemí, které postihla katastrofa, jako jsou Haiti a Srí Lanka. Místní vždycky dostanou nabídku. Například: kdo přinese PET láhev, dostane rupii. „Materiál na dům mám za chvilku,“ říká.

Je to vlastně docela logický nápad, využívat to, co už jinde není potřeba, na stavbě domů či silnic. Jenže v západním stavebnictví nestačí dát někomu rupii. „Nikdo nechce zkoušet nové věci s recyklovanými materiály, když ty staré fungují,“ uvažuje Jan Kudrna z Vysokého učení technického v Brně. Zkoumá, jak využít do asfaltu jemný granulát z vyhozených pneumatik. Nadrcené gumy by mohly nahradit termoplastické kaučuky vyráběné přímo z ropy. Není ale, kdo by o to stál. Zájem nemají ani výrobci, ani stavební firmy, pro které je nový postup technologicky složitější a ne výrazně levnější. To je jen příklad, ale podobné je to se všemi odpady, z nichž by se dalo znovu stavět.

„Tohle není žádná jiná planeta, to je Země,“ ukazuje Mike Reynolds na svých přednáškách fotku ze skládky pneumatik. Nepřerušená, tlustá vrstva pneumatik se táhne do dálky, vytvořily si svou zvláštní nepozemskou pneumatikovou krajinu. U nás je skládkování pneumatik oficiálně zakázáno, ale řada z nich na skládkách končí. Vyřadí se u nás asi 12–15 milionů pneumatik ročně, část se použije jako palivo v cementárnách. Jen kolem deseti procent se zrecykluje na další materiál a většinou pak použije při výstavbě. Částečně tak jak to dělá Mike Reynolds. Vcelku, tak jak jsou, se zabudují do násypů kolem silnic.

Další způsob je drcení. „Nejdříve z nich uděláme ,řízky‘,“ vysvětluje Karel Šafner z firmy Monstav. Jelikož je to firma na recyklaci gum, nemíní maso, nýbrž plátky pneumatik. Další fáze po „řízcích“ jsou „noky“, tedy menší kousky, z nich se pak nadrtí granulát.

Z granulí se lisují gumové desky na zem na dětská hřiště (metr krát metr krytiny pochází asi z deseti pneumatik), protihlukové stěny nebo i mírně kuriózní produkty – granule z nadrcených pneumatik se sypou koním do jízdáren pro pohodlný klus. Další, kdo se v Česku zabývá pneumatikami, je právě profesor Jan Kudrna z Brna. Na tamní technice testují, jak se asfalt bude chovat, když do něj přimíchají tu nejjemnější drť z pneumatik. Má poréznější strukturu, což snižuje hlučnost. „Podle našich testů je to pokles o pět decibelů, to je, jako kdyby se doprava v místě snížila na třetinu,“ vysvětluje profesor Kudrna.

Jestliže Mike Reynolds přišel v 70. letech na způsob, jak využít celé pneumatiky a celé láhve, tak jak byly, dnešní recyklace materiály proměňuje: „Naše cesta je jednodušší, nespotřebovává žádnou další energii a může ji využít každý,“ říká Mike Reynolds na adresu dnešních recyklačních firem. A pak dodává: „Ale každý krok je dobrý.“ Skutečně, dnešní cesta s granuláty, drtěmi a výlisky postrádá hrubou krásu zemělodí. Je to však aspoň nějaký způsob, jak něco udělat s hromadami odpadu. Například vytříděných krabic od džusů a mléka čili tetrapaků. V Česku se jich prodá každý rok patnáct tisíc tun, což by údajně stačilo na stavbu sedmi set domů.

Pomerančový dům

Ne tak, že by se na sebe stavěly krabice jako cihly. Natrhají se na kousky a za vysoké teploty slisují, takže vznikne pevný panel, podobný třeba dřevoštěpkové desce. Pod vrchní průsvitnou vrstvou z papíru prosvítají útržky nápisů jako „pomeranč“ a „kefír“.

Moravská podnikatelka Olga Girstlová se svým manželem Valentinem, dříve majitelé telekomunikační firmy GiTy, trávili nějakou dobu v USA. Právě tam se rozhodli vstoupit do toho, čemu paní Girstlová říká v rozhovorech „green economy“. Získali základní know-how od akademiků z ČVUT a začali s výrobou: dvě desky z krabic a mezi to polystyren je sendvič, který poslouží na vnitřní i vnější stěny. Uvnitř se dá využít místo sádrokartonu, oproti němuž má tu výhodu, že do něj lze bez problémů zavrtávat šrouby. Na vnějších stěnách se panely k sobě pojí dřevěnými spojkami, podobně jako to je u dřevostaveb, jen je tato verze ještě levnější.

Domy, které z materiálu firma Flexibuild postavila, jsou zatím především levné, o kráse se dá mluvit stěží (jedna z referenčních staveb je například ostře fialový bungalov na půdorysu hvězdice nedaleko Slaného). Jak ale říká Mike Reynolds, každý krok je dobrý.

Najdou se i další příklady stavění z odpadu: domy se stále častěji izolují foukanou celulózou, vlastně vločkami starého papíru. Celulóza se přidává také do asfaltů. Z kelímků od jogurtů se lisují například kanalizační potrubí. I z drceného skla z obrazovek vzniká surovina, která se dá využít jako příměs do stavebních materiálů. Žádný jiný obor ovšem nedodává do stavebnictví tolik materiálu k recyklaci, jako je stavebnictví samo.

Stavebnictví sobě

Z domácností v ČR pochází každý rok asi 4,5 milionu tun odpadu, ze stavebnictví kolem 15 milionů. „Nikdo to neví přesně, údaje se hodně různí,“ říká Miroslav Škopán z Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů (ARSM). Zatímco cesty domácího odpadu jsou už poměrně průhledné, o suti ze staveb se neví, jak vlastně končí. Většina zřejmě vyvezená bez třídění například do vytěžených pískoven a lomů s ušlechtilou visačkou „rekultivace“.  Roztřídí, zrecykluje a znovu se využije přibližně polovina, přičemž ve vzorných zemích, jako je Nizozemsko, Dánsko, Estonsko, to může být i devadesát procent.

Suti mohou přitom v mnoha případech nahradit přírodní kamenivo. Ale není důvod. „U nás máme dostatek stavebního kamene,“ vysvětluje Miroslav Škopán, proč se víc nerecykluje. Těžba štěrku a písku na stavby ovšem zanechává v krajině rány v podobě vylámaných lomů, odtěžených kopců, vybagrovaných řek. Nejsou to malé objemy, u nás se vytěží každý rok tolik kamene, že by to naplnilo krychli vysokou dvě stě padesát metrů. A jak připomíná Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha, část toho zmizí z oblastí s chráněnou přírodou (CHKO Třeboňsko, České středohoří, Český kras).

Mezitím na Stavební fakultě ČVUT tým Jana Vodičky a Jaroslava Výborného experimentuje s betonem, do nějž se místo kamene přidává cihelný a betonový recyklát a zpevňuje se nastříhanými PET lahvemi. Zavádění do praxe je ale složité, protože práce se surovým materiálem je jednodušší.

Vynálezci odpadků

„Včera jsem jel autem a asi dvacet minut mě zdržovali popeláři přede mnou. A já si říkal, teď to někam povezou, budeme to třídit a povezeme zase dál. Jsme obětí svého odpadu,“ uvažujeMike Reynolds nad svým poledním pivem tónem proféta a prohrábne si rozevláté šedé vlasy. „Dělá snad tohle strom? Shodí listy, a ty ho pohnojí, žádný odpad. Domy by měly být jako stromy.“ Ještě to zbývá vysvětlit ve stavebních firmách.