Nová generace zeleniny na českých záhonech

Májová neděle v chatové kolonii. Sekačky vrčí. Trávník na zahrádkách nahradil záhony. Už jen pamětníci si vzpomenou, jak na každé zahrádce byly pečlivě okopané řádky a v nich celery, cibule a rajčata, vyrovnané v šicích jako vojáci v boji proti nedostatku. Teď nedostatek nehrozí. Ani tady, v Mnichovicích kousek od Prahy, ani jinde v Česku. Každý supermarket nabízí hojnost všeho. Přesto se však domácí pěstování znovu vrací do českých zahrádek. Jen dnešní jedlé zahrady vypadají a slouží jinak. Neokopávají se ani nehnojí. A pravoúhlé šiky nahradil třeba jedlý les, kde rostou keříky, stromy i zelenina v patrech promíchané, jako to je ve skutečném lese. Vlastní úroda, soběstačnost, schopnost uživit se, tahle slova jsou pořád lákavá. I když jinak.

Jáchymovy vzpomínky

Úroda „jiné zahrady“ je ovšem také jiná. Tak jako zahrádkáři z Mnichovic vzpomínají na babičku, která vždycky měla svůj celer do polévky, pětiletý Jáchym z Lysé nad Labem bude mít zase jiné vzpomínky. „Muchovník, minikiwi, hlošina,“ vyjmenovává svoje oblíbené plodiny. K obědu dostane palačinku se špenátem z medvědího česneku, kopřivy a listů černého kořene. Anebo dýni, kterou mají doma ještě z podzimní úrody. Jeho maminka, Petra Vodenková, je totiž zastánkyní nové generace jedlých zahrad. Jsou více či méně inspirované principy permakultury, což je způsob pěstování, který maximálně využívá přírodní principy, vysledované v přirozených ekosystémech.

Patří k tomu co největší druhová rozmanitost: hodně druhů a promíchat je mezi sebe, jako v přírodním společenství, ne jako na záhonku. Proto, aby se dalo využít další základní pravidlo: „kooperace místo konkurence“. Pod stromy se například tvoří takzvané společenství stromu. Jsou to druhy rostlin, které dodávají dusík, další, jako třeba řeřicha, které odpuzují škůdce, jiné, například křen, zajišťují přísun minerálů.

A tak zahrada Vodenkových vypadá proti všem pravidlům chatových kolonií:  pomíchaně tu rostou menší i větší keře, stromky rybízu, byliny, mezi tím stromy. Nejen ty obvyklé, ale i mišpule nebo fíkovník. Zelenina má svoje oddělené záhonky, ovšem i pojetí toho, co je zelenina, je dost neortodoxní. Petra Vodenková pěstuje třeba kukuřici, polozapomenutou zeleninu černý kořen, brutnák, divoká rajčata. Ovšem do jídla se míchají občas i listy pampelišek nebo sedmikrásky. Kolem zeleniny i keřů je položená v tlusté vrstvě sláma – mulč brání vysychání půdy a zaplevelení. Přírodní jedlá zahrada má ovšem i své ozdoby. To je třeba brána, konstrukce ve tvaru oblouku, po které se pnou fazole, ačokča čili paprikookurka anebo apios, domácky prasečí arašídy, odborně hlízola nachová.

Až na fazole jsou to importované rostliny nezvyklých chutí: apios tvoří hlízy, které se používají jako brambory, paprikookurka se využije jako okurka i jako paprika, chutná prý něco mezi oběma. Zimolez kamčatský je keř, jehož plod připomíná šišaté borůvky, trochu podobné plody má muchovník, hlošina mnohokvětá má zase plody jako maličké třešně.

Také sklizeň vypadá jinak: „Děti mají nejradši, když si samy můžou něco natrhat,“ říká paní Vodenková. Zavařuje nebo mrazí jen minimum, většinu rodina sní, něco zbude pro ptáky. Jedlá zahrada je zábavná pomůcka pro její syny i jejich kamarády: „Když přijdou děti na návštěvu, vydrží loupat fazole klidně dvě hodiny,“ vypráví paní Vodenková. Je to pro ně jedna z mála příležitostí, jak zjistit, že fazole nevznikají v regálu v supermarketu.

V létě má Petra Vodenková ze své pětisetmetrové zahrádky tolik zeleniny, že je více méně soběstačná. Chtěla by ještě přikoupit další pozemek a tam experimentovat dál s permakulturními principy a možná se zahradnictvím i živit, protože ji to uspokojuje víc než kariéra absolventky vysoké ekonomické. Její pěstitelské úsilí je vlastně podobné úsilí předchozích generací. Až na to, že je úplně jiné.

To se musí hnojit

V 90. letech se změnily skoro všechny stránky života, takže i zahrádkaření. Jak to vystihují zahrádkáři z Mnichovic: „není čas“ a proč by se také člověk dřel na zeleninových záhonech, když se vše dá koupit „za pár korun“. Pěstování zeleniny pozbylo efektivitu a ustoupilo. Z té doby se datuje také invaze jehličnanů a přešlechtěných okrasných rostlin do českých zahrad; totemem 90. let by mohla být túje. V posledních letech se ale lidé, hlavně mladší generace, k jedlým plodům na zahradě zase vrací. I když z jiných důvodů: „Teď je to otázka kvality, čerstvá domácí zelenina se samozřejmě nedá srovnat s tou ze supermarketu,“ myslí si Lucie Komendová, zahradní architektka, která projektuje jedlé zahrady k novým domům většinou mladých rodin. Nejde jen o jídlo: „Je to pro lidi i vyšší kvalita života. Když děti mohou bosky vyběhnout ráno na zahrádku a  natrhat si jahody, je to pro ně určitě zážitek,“ uvažuje.

I když o úrodu jde zahrádkářům nového i starého typu, jejich pojetí jsou neslučitelná. Rodiče Petry Vodenkové měli dům a zahradu, ji ale nebavilo věčné pletí. Oni zase, když teď přijedou na návštěvu, okomentují, že má zahradu plnou slámy. „Bez hnojení to nejde,“ věří stoupenci tradice přísných záhonků;než vyroste okurka, má se aspoň šestkrát pohnojit a pravidelně stříkat proti plísním. „Nepoužívám žádnou chemii,“ říká paní Vodenková.

Takže třeba okurek, které jsou na plísně choulostivé, se radši vzdá, než aby je stříkala. Místo toho radši nasadí odolnější druhy. Právě proto, aby bylo na zahradě víc a odolnějších rostlin, se tolik používají nezvyklé a importované plodiny. Shrnuto: Zatímco starší generace zahradničily spíš proti přírodě, nový trend je jít s ní, což může ušetřit dost práce.

Je ovšem třeba na přírodu myslet už při plánování. Například dobře rozmístit rostliny vzhledem ke světovým stranám a nadmořské výšce. Architektka Lucie Komendová má kromě toho při každém projektování v ruce mapu „potenciální přirozené vegetace“. Je na ní uvedeno, co by v daném místě rostlo samo od sebe, bez zásahu člověka. Vyplývá z toho také, jakým zahradním rostlinám se tam bude dařit.

Stromy neprodávají

Na pozemku v Kozmicích u Benešova by přirozeně rostla lipová bučina. Od předloňska je tady velká zahrada. Jíst se tu dá skoro všechno, včetně bobulí na živém plotu. Největší část ale bude zabírat takzvaný jedlý les. „Tady to bude celé zarostlé. Stromy, pod nimi keře a mezi tím další rostliny,“ říká majitelka zahradyAnna Jandová. Zasazené tu jsou jedlé jeřáby, kaštany, pod nimi zimolez, muchovníky, rybízy a další. Porost zhoustne a vyroste jako skutečné mlází. A po celé léto do podzimu tam budou plody.

Anna Jandová vysázela skoro všechno vlastníma rukama. Je bývalá ekonomka, ale před důchodem odešla z práce, odstěhovala se z Prahy, postavila dům na kraji lesa a žije tu blízko přírodě. Patří k tomu právě obdělávání zahrady, meditování, hudba. A také nenáročná strava, hlavně ze syrové zeleniny, kterou si bude trhat na zahradě. „Když mám chuť na ovoce, jdu ke stromu a utrhnu si. To se mi zdá nejpřirozenější způsob. Pod stromem nestojí žádný prodavač, příroda chce dávat.“ Paní Jandová ráda mluví o svém souznění s přírodou, které je prý pořád silnější od té doby, co žije mezi lesem a zahradou a povídá si se stromy. Ale takové myšlenky lidi občas napadnou i mezi mrakodrapy.

Organic Michelle       

Michelle Obamová s topinamburem. Michelle Obamová bedlivě pozoruje žížalu. Fotografové byli přítomni, když se americká první dáma před dvěma lety rozhodla proměnit jeden trávník u Bílého domu v zeleninovou zahradu. A když přišly děti z nedaleké školy na první sklizeň, psaly o tom světové noviny. I v zemích s jinou historickou zkušeností ohledně zahrádkářství se v posledních letech vrací domácí pěstování zeleniny. Anglický The Guardian hlásí, že se v Anglii prodává znovu víc semen zeleniny než květin.

V Anglii také probíhá kampaň za „jedlá hřiště“, tedy vlastně školní pozemky, kde mohou děti něco pěstovat. Jedlé zahrady ostatně najdeme už i v mateřských školách u nás, architektka Lucie Komendová projektovala jednu v Plzni. Vysadila rybízy, borůvky, ovocné stromy. Jedlé rostliny mají podle ní místo i ve veřejných prostorech: „Když jsem pracovala v Mnichově, projektovali jsme výsadbu na pozemek jedné firmy. Sami tam chtěli mít jahody, třešně a další jedlé plody. Zaměstnanci, kteří většinou neměli zahradu, si je nadšeně sklízeli,“ vzpomíná Lucie Komendová. Podle ní by se místo pro ovocný strom nebo pár keřů malin mělo najít i na sídlištích a v parcích.

A proč najednou znovu ovoce a zelenina, když je tak dostupná a levná? Jak bylo řečeno, zvyšuje se důraz na chuť a původ potravin. Souvisí to také s ekologickým cítěním a se snahou navázat harmonii s přírodou aspoň v hranicích vlastního plotu. Jedním z motivů je také strach: plné regály v supermarketu zároveň připomínají závislost na globálním trhu s potravinami a pro mnoho lidí je obranou samozásobitelství. Hraje v tom svou roli také sentiment po starých dobrých časech se starými dobrými chutěmi. Což říká i žena nejvlivnějšího prezidenta na světě: „Výborné tradiční rajče,“ prohlásila Michelle Obamová pro The New York Times, „to je jedna z nejlepších a nejsladších věcí, které můžete ochutnat.“