Sázka na Bílou knihu

Je to jako se dozvědět, že ta mírná bolest v kyčelním kloubu je ve skutečnosti projevem rakoviny hrtanu. Podobným způsobem může zapůsobit čtení Bílé knihy o obraně České republiky. Veřejností respektovaná česká armáda je v úpadku, pokud k ní politici nezmění přístup, zbude z ní za pět let jen torzo, zbytečná luxusní položka ve státním rozpočtu.

Ale úvodní obraz s kloubem platí i naopak: stejně jako odhalení vážné nemoci může armádní Bílá kniha představovat první krok k léčbě a uzdravení. Sázky jsou vysoko. Jde o bezpečnost v čím dál nepřehlednějším a nevyzpytatelnějším světě.

Hlavně žádnou pomoc, prosím

Bílá kniha byla zveřejněna – do velké míry shodou okolností – v době, kdy vrcholní světoví politici přemýšlí o zásadní změně v obranné strategii. Ani ti nejodvážnější prognostici, a dokonce ani tajné služby, jak přiznávají ve svých zprávách, nedokážou odhadnout vývoj konfliktů v současném světě. Ještě na sklonku loňského roku nikdo například neočekával zásadní změny v arabských zemích, jejichž vliv na globální energetiku je nepředvídatelný. Stejně tak existují jen náčrty, kde a jak mohou (znovu) udeřit teroristické organizace jako al-Káida, jak skončí angažmá NATO v Afghánistánu a Iráku nebo kam bude směřovat projekt Evropské unie, ohrožený bankrotem států v eurozóně, rozkladným vlivem lhostejnosti sílícího nacionalismu v členských zemích a přílivem uprchlíků ze severní Afriky. Prognostici ani experti si neodvažují odhadnout, jak skončí konflikt v Libyi, kde sehrávají opět hlavní roli válkami vyčerpanéSpojené státy, ani to, jaký vliv bude mít na rizika hrozící od terorismu smrt Usámy bin Ládina. 

Na tomhle hřišti by se Bílá kniha mohla stát součástí debat, jak je to s českou bezpečností  a jaká je naše schopnost přispívat k zajištění této bezpečnostive stále křehčí rovnováze světa.  Devítiměsíční práci na této analýze šéfoval jeden z tuzemských nejpovolanějších mužů, současný náměstek ministra obrany a do loňského roku jedna z nejdůležitějších postav bruselské centrály NATO Jiří Šedivý. Výsledkem je sice zdrcující čtení, ale zároveň osvobozující zjištění, že profesionálové konečně přiznali a popsali s velkou otevřeností to, o čem se v médiích za oficiálního popírání „spekuluje“ už řadu let. Na ministerstvu obrany se krade, v neprůhledných zakázkách mizí miliardy, vojsko nejenže není schopno zásadnějšího nasazení v zahraničí, ale bez rozhodující pomoci spojenců nemůže ani ubránit vlastní zemi. A přitom – šok –  není česká armáda schopna splnit ani základní zásadu NATO: v případě ohrožení této země nebo našich sousedů logisticky nezvládnepřijmout a zabezpečit jednotky spojenců, které by měly přijít na pomoc.

Na tvorbu tohoto zázraku dostalo ministerstvo obrany jen v posledních deseti letech půl bilionu korun.Většina z těch penězšla na platy vojáků i civilních zaměstnanců ministerstva, daňové odvody či na výplaty výsluh pro vojáky, kteří už armádu dávno opustili, zhrubatřetina (154 miliard korun)ale měla posílit„rozvoj schopností armády“ – tak jsou v odborném žargonu nazývány investice do nákupu zbraní, náhradních dílů či zabezpečení týlu. A tyto peníze byly vynaloženy v řadě případů špatně. Ve zbytečných a korupčních nákupech či investicích do údržby a náhradních dílů zmizelo podle Bílé knihy za posledních deset let až devadesát miliard korun. Armáda má o pětinu méně vojáků (21 500), než slibovala ve svých strategických plánech Alianci. Zjednodušeně řečeno, když jsme v roce 2004 přecházeli na plnou profesionalizaci armády, museli jsme při tom respektovat základní požadavky NATO, jak má naše armáda vypadat, aby byla schopna jak obrany českého prostoru, tak nasazení v mezinárodních operacích. O pětinu nižší stav velmi omezuje operační schopnosti armády. Každý čtvrtý voják je přitomve velitelské důstojnické hodnosti a armádě chybí mužstvo schopné bojovat.

Navíc dvanácti tisícům profesionálních vojáků končí v následujících dvou letech smlouva a stav armády může většinu z nich přimět k neprodloužení závazku – spojenému s vysokou výsluhou, kterou by opět platilo ministerstvo obrany. Přes stamiliardové investice zastarává řada druhů zbraní a v roce 2015 bude armáda potřebovat – kromě každoročních běžných investičních výdajů ve výši zhruba deseti miliard korun – mimořádnou čtyřicetimiliardovou injekci na obnovu zbraní. Reálně očekávaný rozpočet ministerstva na tak masivní investici nebude stačit, peníze budou chybět dokonce i na běžný provoz armády a motivaci udržení současných vojáků i nábor jejich možných náhradníků. Prostě česká armáda ztrácí smysl a význam, který jsme spojencům slibovali před vstupem do NATO.

Kdo za to může? Vykvetly růže

Od první vojenské strategie samostatného českého státu – kde experti popsali českou armádu jako pouhý štít komunistické „říše zla“, Sovětského svazu, a navrhli její zásadní reformu – uběhlo už 17 let. V tom mezidobí nám ministerstvo obrany vedené šéfy stran zprava i zleva většinou prezentovalo armádu jako bojeschopné, se spojenci spolupracující vojsko. Teď přichází Bílá kniha coby první analýza, která popisuje stav české schopnosti zajistit si obranu a splnit spojenecké závazky bez přikrašlování. Strohá tvrdost zprávy zároveň vyvolává dvě klíčové otázky. Zaprvé – kdo za stav armády a naší nevýrazné role v bezpečnostní politice Západu(mezi zeměmi NATO patříme do horní poloviny těch populačně větších, přitom ve výdajích na armádu a v účasti na misích jsme v poslední třetině žebříčku)může? A zadruhé – jak z toho ven? První otázku Bílá kniha neřeší. „Nejsem tu od toho, abych hledal nějaké viníky,“ odpovídá ministr obrany Alexandr Vondra. Tu druhou vede v patrnosti. „Mým úkolem je, abych popsal systém a navrhl jeho nápravu,“ říká ministr.

Základním popisem potíží systému je podle Bílé knihystále více ořezávaný rozpočet: na potřeby armády jde letos o plnou třetinu – o dvacet miliard korun – méně peněz, než slibovaly osm let staré strategické plány schválené Špidlovou vládou při přechodu vojska na plnou profesionalizaci. Pro armádní experty to představuje neustálé utlumování rozvoje schopností armády a přepisování konceptů.  Dalším problémem je, jak zabránit, aby se investice do armády neustále a bez ohledu na výši rozpočtu nerozkrádaly a nemizely v nepromyšlených, zbytečných a korupčních projektech.Bílá kniha chce zabránit zlodějnám návrhem rozsáhlých reforem způsobu nákupu zbraní,  který zamezí výdeji peněz podle přání prostředníků, lobbistů a výrobců a vrátí pravomoc rozhodovat o svých potřebách armádě. Navrhované úpravy působí promyšleně a věrohodně a vláda už schválila první krok, vyřazení prostředníků z armádních obchodů.

Ukaž mi svůj ideál

Proměna české armády z chaoticky vyzbrojeného „spolku plukovníků“ na vojsko schopnémezinárodních operací i koordinované obrany vlasti odpovídá v Bílé knize finančním možnostem a spořivým projektům ministerstva financí. Jiří Šedivý a jeho tým tedy navrhují, jak šetřit na nákupech zbraní, jakou výzbroj zachovat, jakou vyřadit. Podle analýzy zachováme stíhací letectvo, zrušíme naopak protiletadlové raketové systémy, bojové vrtulníky nebo pasivní radary – kdysi tak oslavované Věry, schopné odhalit i neviditelné letouny. Nejde ale o žádnou reformu, jen o pokus najít mezi špatnými východisky to nejpřijatelnější.  „Jediný, kdo může rozhodnout o tom, jakou roli chceme hrát v zajištění bezpečnosti světa a jakou sílu máme mít v obranyschopnosti Česka, jsou vláda a zákonodárci. Ti musí říct, jak by měla armáda vypadat a kolik za to zaplatíme,“ vysvětluje Jiří Šedivý.

Zůstaneme v tom sami

Jenže oslovení politici se zase vrací jen k rozpočtu. „Tvář naší armády určí peníze,“ říká suše Karel Schwarzenberg. „Bílou knihu kabinet ještě neprojednal,“ doplňuje ho premiér Nečas. „Teprve až se tak stane, budeme diskutovat, jak stavět vojsko, aby sehrávalo důstojnou úlohu.“ Z těchto a dalších reakcí je cítit, že pro české politikyje dnes armáda, obranyschopnost a náš vliv na dění ve světě nedůležitým problémem na vedlejší koleji. Podle strategických analýz nám žádné masivnější napadení nehrozí, česká kotlina je zatím mimo zájem teroristických ataků a tak – kromě pár stovek vojáků na zahraničních misích – mají práci pouze piloti gripenů, kteří občas doprovodí na letiště dopravní letoun, jenž má poruchu komunikace s řídicí věží.

Lhostejnost politické elity k debatě o našich strategických schopnostech a odhodláních bude podle expertů pravděpodobně brzy nabourána vývojem ve světě. Stále platí, že devadesátiprocentní podíl na světových vojenských misích nesou na svých bedrech USA, které mimochodem investují do armády dvakrát více než celá Evropská unie.

I tuzemští politici připouštějí, že USA, hlavní pilíř Aliance, na niž se ve své obraně hlavně spoléháme, kvůli liknavému přístupu Evropy k podílu na alianční obraně začínají plánovat vojenské operace, aniž by se spoléhaly na podporu spojenců, a zároveň ukončují spolupráci s evropskými zeměmi na různých vojenských projektech. Důkazem mohou být snížené příspěvky USA do NATO, americký pokus – zatím neúspěšný, protože to jinak nejde – nechat řešení libyjského konfliktu na Evropě a opakované upozorňování americké exekutivy na to, že Evropa investuje do obrany finančně, vývojově i myšlenkově minimum. Hrozí tedy, že v tom brzy zůstaneme sami a bez funkční armády.