Hříchy liberálů

Na setkání, kde se dohodl jeho nástup do čela německé vládní strany FDP, nemohl Philipp Rösler přijít. Zůstal radši doma a staral se o děti, aby měla jeho manželka čas učit se na lékařské atestace. Osmatřicetiletý ministr zdravotnictví, kterého prý na vládních jednáních Angela Merkelová chválí častěji než ostatní ministry, si s kolegy v Berlíně promluvil jen přes videokonferenci.

Odstupující šéf strany Guido Westerwelle se prý divil, že je pro jeho nástupce důležitější společný víkend s dětmi než berlínská velká politika. Byl to však jen další příklad toho, jak se generace umírněných a uvolněných třicátníků, která teď přebírá vedení německých liberálů, liší od svých předchůdců.

Právě oni způsobili, že žádná z německých parlamentních stran nyní nemá u voličů a novinářů tak špatnou pověst jako FDP. Až do devadesátých let bez podpory liberálů přitom nebylo v Německu možné sestavit vládu – sociální i křesťanští demokraté se snažili naklonit si špičky FDP, protože sami neměli šanci získat parlamentní většinu. FDP byla stranou městské střední třídy – podnikatelů i akademiků, kteří hledali liberální alternativu k levicové regulaci i ke křesťanským konzervativcům. 

Teď se tradiční strana při každých volbách obává toho, jestli vůbec získá pět procent hlasů nutných pro vstup do zemských…