Dopisy

UŽ TADY ZŮSTANEME

Respekt 16–17/2011

Chtěla bych se trochu zastat smrti. Článek ponechává stranou to, že se ve společnosti setkáváme nejen s bojem o co nejdelší život, ale na druhou stranu i s obhajobou svobody člověka zvolit si dobrovolně vlastní smrt jako s projevem humanity.

Zatímco lpění na životě za každou cenu člověka zotročuje, schopnost přijmout smrt osvobozuje. Pracovat s vlastní smrtí a reflektovat ji jako moment svobody, ne se nechat zahnat do kouta touhou po věčném životě.

Proč nevěnovat víc času přemítání o smrti? Bojíme se jí, ano, ale zároveň ukazuje na nutnost přesahu individuálního života. Smrt se ptá po tom, co člověk udělal pro druhé, komu pomohl, jak moc se rozdal.

Známe i hrdinskou smrt, schopnost obětovat život pro druhé. Naproti tomu starost o vlastní život sama o sobě je obvykle sobecká.

Jeden moment v článku bych chtěla vyzdvihnout, a to hrozbu, že by si bohatí lidé jednou mohli koupit delší život nebo nesmrtelnost. Jednak by to nepřijatelně umocnilo nerovnost ve společnosti – najednou by se stala doslova věcí života a smrti.

A jednak již dnes jsme každý zatížen individuální odpovědností za svoje štěstí, svoje manželství, svoje zdraví, svoje úspěchy… Za všechno si můžeme sami, a to dost tíží – pořád se snažit.

Aspoň že smrt je zatím v zásadě věcí osudu, věcí nevyhnutelnou. Kdyby existovala možnost se jí vyhnout, naše pachtění už by nemělo konce.

Tereza Pluhařová

ŽENY V OFSAJDU

RESPEKT 18/2011

V současné době žiji v Norsku, kde vychováváme s manželkou našeho rok a půl starého syna. I když se o norském systému říká, že je velmi prorodinný, existuje pár klíčových věcí, nad kterými většina českých kamarádek žasne a nechce jim věřit.

Jedná se zejména o dostupné školky. Ty přijímají děti od 1 roku věku, některé i od věku 10 měsíců. Školky jsou velmi jednoduše koncipované. Teplá strava pouze donesená z domova a ohřátá v mikrovlnce. Školka nemusí mít vlastní zahradu, stačí když děti chodí do městského parku.

Teď si to srovnejte s luxusem českých školek, kde hygiena měří teplotu v připravovaném jídle i salátech. Pokud se v Česku nezmírní regulace školek, těžko budou místa vždy pro všechny a maminky budou většinou zůstávat s dětmi doma.

Druhá věc je nemožnost zkrátit mateřskou na 1 rok. V Norsku je plně placená mateřská 8 měsíců (jsou však i země, jako například Nizozemsko, kde je ještě kratší). Navíc dostávají muži „pappa-permisjon“ v délce 10 týdnů. Ženy tedy nestihnou „vykořenit“ ze své pracovní pozice a zároveň během plně hrazené mateřské se nemusí obávat snížení životního standardu. Pro úplnost dodávám, že je možnost vzít si druhý rok neplacené volno, což však v mém okolí nevyužil nikdo.

Potenciál tedy je ve snížení povinného standardu v mateřských školkách a nabídce 100% placené mateřské po rozumnou dobu.

David Bracháček,
Oslo, Norsko