Cesta Sunshine na českou scénu přes Los Angeles

Působí na tom pivovarem sponzorovaném festivalu jako zjevení nebo jako nezvaný host. Před nimi se na scéně vystřídá pochybná módní přehlídka s koncertem tancovačkového Divokýho Billa. Zatímco se v publiku míhají návštěvníci s čepicemi ve tvaru pivních zátek, moderátor ohlásí kapelu Sunshine. Do umělého kouře vstoupí světácká čtveřice v upnutých kalhotách a černých tričkách vedená bezmála dvoumetrovým zpěvákem Karlem Buriánkem s potetovanými pažemi a pečlivě rozčepýřenými, do ostnů natuženými vlasy. Z reproduktorů vyšlehne řezavý, přitom elegantně namíchaný a trendy znějící rockový koktejl, s nímž by skupina obstála na jakémkoli světovém festivalu.   

Výjev se odehrál v srpnu 2004. Sunshine v té době měli za sebou několikaměsíční pobyt v Los Angeles, kde v prvotřídním studiu pod dohledem producenta Bernda Burgdorfa (spolupracoval s Pink, Tomem Waitsem či kapelou Green Day) natočili album Moonshower andRazorblades. Záhy mělo vyjít v celosvětové distribuci.

Zpětně viděno, Sunshine prožili ten nejsilnější příběh, jaký nám nultá léta na tuzemské scéně nabídla. Na jeho začátku byly oprávněné naděje, že se zde konečně objevila kapela, jež prorazí za hranicemi a vnese Českou republiku na globální hudební mapu. Na konci zůstává stejně vitální skupina, jež dokázala ustát, že jejich deska na světovém trhu nakonec nevyšla. Místo toho si vydobyla unikátní pozici doma a do dnešních dnů jsou to stále jen oni, komu se zde daří zapadnout do stylové vlny britských a amerických kytarových kapel. O tom svědčí i aktuální album Karmageddon, na němž Sunshine upouštějí od elektronické agrese ve prospěch jemnějších, mnohdy až cureovských nálad.

Z Tábora do světa

„Na začátku jsme neměli sebemenší ambice prosazovat se na české scéně. Styl hudby, který jsme hráli, by se na ní stejně nechytil,“ vzpomíná Buriánek na polovinu devadesátých let, kdy kapelu v Táboře založil. Sunshine tehdy hráli daleko méně vstřícné hlukové kompozice a byli součástí undergroundového hardcoreového hnutí, které svépomocí fungovalo napříč Evropou. Nezkušené kapele se tak hned zčerstva podařilo odehrát mnoho koncertů mimo Česko a sbírat další kontakty.

Karel se v té době zaposlouchal do americké postpunkové kapely The VSS, s níž cítil stylovou spřízněnost. Oslovil je a hudba Sunshine na oplátku zaujala jejich zpěváka Sonnyho Kaye natolik, že je vytáhl na společné turné a jejich alba začal vydávat na své nezávislé a velmi respektované značce GSL. První americké turné na sebe nedalo dlouho čekat a mimo radar zdejších médií se pomalu začala rodit sebevědomá a kreativní kapela, o jejímž statusu vypovídají i vzpomínky dnešního kytaristy Sunshine Jiřího Kouby, který tehdy dění vnímal jako fanoušek: „Když v roce 1998 vyšlo album Hysterical StereoLoops, bylo mi jasné, že se děje něco výjimečného. Takové charisma, zvuk, přístup a přirozenou schopnost nestagnovat tu neměla žádná jiná kapela. Byl jsem tehdy ochotný jet stopem 200 kilometrů, jen abych slyšel program k desce Velvet Suicide ještě před jejím vydáním.“ 

Kromě tvrdé hráčské školy Sunshine získali i praktické zkušenosti, jak postavit turné tak, aby si vydělali na benzin a na konci skončili na nule nebo s drobným výdělkem. „Z hraní se stala droga. Když jsme se vrátili z cest, tak už po týdnu jsme chtěli znovu ven,“ popisuje tehdejší euforii Buriánek. Ostatně hudba je pro něj posedlostí dodnes. Stále ví, co je v kurzu, do města vyráží vždy se sluchátky na uších a svůj iPod týdně láduje desítkami nových skladeb. 

Rozhodující zlom přišel na začátku tisíciletí, kdy se zpěvák rozhodl odstěhovat do Kalifornie. Věnoval se příležitostným pracím, jako byla role módního stylisty nebo pozice asistenta rappera Mikea D z Beastie Boys. Přitom stále propagoval Sunshine. Odehráli sérii vystoupení, kam zavítali ti správní lidé z oboru, a tehdy učarovali i producentovi s německými kořeny Berndu Burgdorfovi. „Člověk si musí být vědomý své odlišnosti a nesmí se bát ji podtrhnout: to je základ každého uměleckého vyjádření. A zvuk Sunshine je v tomto ohledu příkladný,“ tvrdí dnes Burgdorf. „Myslím, že Karlův hlas patří do stejné vokální ligy, v níž se potkává Lou Reed s Johnnym Rottenem. Dokáže se vyjádřit jednoduše, expresivně a s velkou dávkou kousavosti, i když zpívá jemnou melodii.“ 

Burgdorf kapelu doporučil excentrické skladatelce Lindě Perry. Kromě toho, že napsala megahit Beautiful pro hvězdu r’n’b Christinu Aguileru, zrovna startovala vlastní vydavatelství Custard, kde chtěla soustředit interprety podle svého gusta. Vedle sladkobolného britského písničkáře Jamese Blunta se tu ocitli i čeští punkeři Sunshine a začali nahrávat desku. „V tu chvíli končila všechna sranda. Přijeli jsme do LA rovnou z japonského turné a rozpoutal se chaos. Bernd nás rychle vyvedl z iluze, že máme dobré nápady na nový repertoár, byly to jen chatrné kostry. Museli jsme začít od nuly. Poprvé jsme nahrávali ve špičkovém studiu s profesionálním producentem. Cítil jsi, že každou minutu ve studiu protékají obrovské peníze, a podle toho se pracovalo,“ vybavuje si ochutnávku tvrdého showbyznysu Buriánek a vzpomíná, jak zpěv nahrával několik dnů v osm hodin dlouhých zápřazích, na jejichž konci ho Burgdorf vyčerpaného odreagoval alkoholem a poslal taxíkem domů.

Mezitím se na druhé straně zeměkoule napříč českými médii pomalu rozjížděla kampaň o nepovšimnuté kapele, která je slavnější v zahraničí než u nás. Když se Sunshine vrátili z nahrávání ve Spojených státech, už nebyli undergroundovou kapelou pro fajnšmekry, začali plnit tisícové kluby a provázela je příchuť exotiky. Čekalo se na velký třesk.

O dvě lekce napřed

Veškeré naděje na globální úspěch se rozplynuly škrtnutím manažerského pera. Jako každý byznys, i ten hudební se umí zachovat nespravedlivě, zvlášť když prochází krizí. Firma, jež se měla starat o světovou distribuci, zkrachovala a nová společnost už s nejistou investicí do kapely z východní Evropy nepočítala. Očekávané album nakonec vyšlo jen v české a japonské licenci. 

Člověk by si dokázal představit, že kapela takový neúspěch neustojí a ztratí chuť pokračovat. Sunshine ale využili zdejšího mediálního boomu i nově nabyté pozice na české scéně. Byli už dostatečně populární, aby jim koncertování zajistilo soběstačnost, a ihned se pustili do nahrávání dalšího alba Dreamer. I když bylo určené již jen pro český trh, kapela na něm nijak neslevila ze svého perfekcionismu a zapojení řady mezinárodních hostů. Mezi jejich „americkou“ a následující „českou“ tvorbou nenajde posluchač zvukový rozdíl. To platí dodnes: i aktuální Karmageddon dostojí mezinárodním měřítkům.

Díky tomu se Sunshine povedlo vychovat si svoje publikum, které před nimi nikdy nemělo žádný tuzemský vzor – převážně teenagery, kteří sledují zahraniční kytarovou scénu a nezajímají se o český sranda bigbít a tancovačkový rock. Pokládají za důležité i to, že Sunshine dbají na svou image v tom smyslu, že v roce 2008 odmítli převzít cenu Anděl s tím, že Akademii populární hudby jde o kmotrovské a klanové praktiky daleko víc než o hudbu. 

Jen s prosazením se v zahraničí je dnes už Buriánek opatrný. Přiznává, že kontakty se ztrácí velmi rychle a Sunshine se v Česku už hodně zabydleli. Byť stále tu působí jako exoti. Z jejich energie je totiž cítit, že mají před zbytkem zdejších hvězd náskok dvou pořádných lekcí. Jednak díky stovkám odehraných undergroundových koncertů po celém světě a pak díky zkušenosti s opravdu profesionálním, americky tvrdým způsobem práce. 

Karel Buriánek (42)

Zpěvák a kytarista kapely Sunshine, kterou založil v roce 1994 v Táboře. Dodnes s ní odehrál stovky koncertů na třech kontinentech a vydal sedm alb. Novinka s názvem Karmageddon vychází v těchto dnech.