Pro dobro fotbalu

Máme tu čest se zřejmě nejlepším týmem dosavadní fotbalové historie. FC Barcelona v minulých dvou letech vyhrála osm pohárů, hraje nejatraktivnější fotbal na planetě, její hráči vloni obsadili první tři místa v hlasování o nejlepšího fotbalistu světa a jejich úspěch se neomezuje na klubové soutěže.

„Barça vlastně vyhrála mistrovství světa, jen v jiných dresech,“ komentoval prezident Barcelony Joan Laporta loňský triumf Španělska na turnaji v Jihoafrické republice. Nebyl daleko od pravdy. Sedm hráčů španělské základní sestavy z finále šampionátu bylo na jeho výplatní pásce. Barcelona teď míří za dalším španělským titulem a tento týden s největší pravděpodobností postoupí do finále prestižní evropské Ligy mistrů. Těží přitom z výjimečné generace, vedené argentinským útočníkem Lionelem Messim, který letos v 50 soutěžních zápasech v dresu Barcelony vstřelil 52 gólů.

Lehkost barcelonských představení si podmaňuje i velmi vlažné náhodné diváky. Není přitom dílem náhody, že by k sobě svedla spoluhráče, kteří si umí přihrát i poslepu. Právě naopak. Úspěchy Katalánců jsou výsledkem ojedinělé dlouhodobé koncepce klubu, který – slovy deníku Financial Times Deutschland – „představuje dobro ve světě fotbalu“.

Konkurenční výhoda

Barcelonský a španělský fotbal sbírají poháry díky malé farmě postavené v roce 1702, která stojí ve stínu slavného stadionu Nou Camp. Ve svých třinácti letech zde začal systematicky studovat fotbal Lionel Messi a s ním tu ve fotbalovém internátu žilo dalších sedm fotbalistů z dnešní základní jedenáctky Barcelony.

„Real Madrid kupuje nejlepší hráče Evropy. My je vytváříme,“ řekl už citovaný bývalý prezident klubu Joan Laporta, vášnivý zastánce katalánské autonomie, který kdysi neúspěšně prosazoval, aby se zahraniční hráči v dresu Barcelony učili mluvit katalánsky. Jeho slova zní poněkud velikášsky, ale je na nich hodně pravdy.

Tři nejlepší hráči planety za rok 2010 – Lionel Messi, Xavi Hernández a Andrés Iniesta – prošli fotbalovou akademií La Masia a „Barça“ za jejich nákup nemusela utratit ani euro. Do šestnácti let je trenéři netrápili posilovnou, dlouhými běhy a vojenským drilem, který panuje ve většině sportovních učilišť. Učili se jediné: co nejlépe pracovat s míčem. Driblovat, rychle útočit a hlavně přihrávat si na krátké vzdálenosti, a to v tempu, ze kterého se soupeřům zatočí hlava.

Zvláště oba španělští záložníci Xavi a Iniesta nebyli výjimečnými talenty, v elitní hráče vyrostli až díky dlouhodobé výchově. Vzdělání ve fotbalové akademii se přitom neomezuje na sport: silná osobnost a inteligence jsou v době stále komplikovanějších herních strategií pro špičkové fotbalisty čím dál tím důležitější.

V Barceloně nemohou počítat s tím, že bude každá generace tak silná jako ta dnešní, a i ona kupuje drahé opory z jiných týmů (v minulých letech Zlatana Ibrahimoviće nebo Davida Villu). Přesto je cíl klubu, aby v základní sestavě nastupovala alespoň polovina vlastních odchovanců, mezi evropskými velkokluby nevídaný.

„Při výběru nových posil se budeme vždycky dívat nejdříve do řad vlastních mládežnických týmů,“ řekl agentuře AP sportovní ředitel a bývalý gólman Barcelony Andoni Zubizarreta. Mladí fotbalisté dostávají brzy šanci ukázat se v důležitých zápasech. Trenéři žákovských týmů mívají pravidelné konzultace s koučem profesionálního týmu, který tak má přehled o kvalitách dorůstajících puberťáků. I největší hvězdy se občas do akademie vrací a navštěvují bývalé učitele. Současný tým srůstá už od konce 90. let, kdy bylo dnešním profesionálům čtrnáct patnáct let. A dnes už v La Masii vzniká jádro mužstva, které bude diváky bavit v roce 2020.

Tento přístup je ve velkém kontrastu zvláště s politikou největšího rivala Realu Madrid, který každých pár let roztáčí přestupové kasino do závratných obrátek. Real často před sezonou nakoupí třetinu základní jedenáctky a neváhá si pořídit světovou hvězdu, která příliš nezapadá do herního systému, jen kvůli ziskům z marketingu. Vlastní odchovanci dostávají šanci jen výjimečně, ačkoli juniorské výběry Realu jsou srovnatelné s těmi barcelonskými.

Nikdo neztělesňuje klubové myšlení „Barçy“ tak jako její současný kouč Pep Guardiola. Vyrůstal nedaleko Barcelony. Koncem osmdesátých let absolvoval La Masii. Stal se herním stratégem úspěšného týmu první poloviny 90. let, který i tehdy předváděl nejkrásnější fotbal planety. V osmatřiceti letech, pouze po zkušenostech s trénováním B týmu Barcelony, ho prezident klubu Joan Laporta před třemi lety jmenoval do funkce hlavního trenéra. Jeho asistenty se tehdy stali dva bývalí spolužáci z fotbalové akademie a hned v první sezoně získali všech šest pohárů, o které soutěžili. To se předtím ještě nikomu nepodařilo.

Barçou se díky takovým úspěchům zabývala i rubrika deníku Financial Times, která analyzuje příklady úspěšného managementu firem. Jaký byl její závěr? „Úspěch vyžaduje jasnou strategii rozvoje talentu a trpělivost, odhodlání sledovat více než krátkodobé cíle. Inteligentní investice do talentu mohou v dlouhodobém horizontu vytvořit jedinečnou konkurenční výhodu.“

Nejde jen o výsledek

Promyšlená práce s mladými chlapci ale není jen výhodnou ekonomickou strategií – je to součást identity klubu. Vede k větší loajalitě hráčů vůči svému zaměstnavateli, než je ve světě špičkového fotbalu běžné, a především díky ní Barcelona získala nezaměnitelný styl hry. Nejmladší žáci se řídí stejnou taktikou jako světoznámí borci, B tým hraje stejně útočně jako A tým. Je proto snadné mladé naděje z La Masie zapracovat do šlapajícího profesionálního stroje.

Tento systém v Barceloně zavedl Holanďan Johan Cruyff, muž vyhlášený nejlepším evropským fotbalistou 20. století. V dresu Barcelony útočil v 70. letech a coby dlouhovlasý rebel proslul neskrývaným odporem vůči diktatuře generála Franka i tím, že si jako vášnivý kuřák někdy zapálil cigaretu i v poločasové pauze. Když koncem 80. let začal Barcelonu trénovat, zavedl v ní systém práce s mládeží, který už předtím rozvinul v domovském Ajaxu Amsterdam. „Podařil se mu jeden z nejpozoruhodnějších kulturních transferů evropské fotbalové historie,“ hodnotí Cruyffův přínos v knize o dějinách FC Barcelony přední německý sportovní publicista Dietrich Schulze-Marmelich. Od jeho trenérských let se totiž Barça od svých soupeřů liší útočným herním stylem, jehož prvořadým cílem je nepustit soupeře vůbec k míči. Tato taktika se inspiruje hrou, kterou si v 70. letech získala fanoušky na celém světě nizozemská reprezentace – Cruyff ji tehdy vedl jako kapitán.

„Myslím, že to, aby jejich mužstva bavila diváky, patří k základním povinnostem trenéra. Velké týmy, jako jsou Chelsea nebo Barcelona, nemůže zajímat jen výsledek. Pouze malé týmy si mohou dovolit posedlost výsledky už jen kvůli tomu, aby se vůbec udržely v nejvyšší lize. Jenže špičkové kluby nemají zodpovědnost jen za sebe, ale vůči fotbalu jako takovému,“ tvrdí Cruyff, který tým Barcelony trénoval do roku 1996 – jeho kapitánem byl tehdy právě dnešní kouč Katalánců Guardiola.

Samopal v šatně

Barça nemá jen sportovní cíle. Její heslo ostatně zní „Víc než jen klub“ a podvědomě ho musel každý fotbalový fanoušek vnímat i minulou středu, když Lionel Messi prokličkoval mezi pěti obránci Realu a vstřelil druhý gól zápasu. Na jeho dresu zářil žlutý nápis „UNICEF“.

Na dresech Barcelony během 107leté historie klubu ještě nikdy nebyl natištěný název firmy, která by si reklamu zaplatila. Barcelona naopak zaplatila UNICEF, fondu OSN na podporu dětí a vzdělávání v chudších státech. V roce 2006 s ním podepsala pětiletou smlouvu a zavázala se ročně platit 1,5 milionu eur na pomoc dětem trpícím AIDS a na dres si dobrovolně natiskla jeho logo. Odmítla přitom nabídky firem, které byly za stejné zviditelnění ochotny zaplatit desítky milionů eur.

Příští rok se ale klub tohoto principu částečně vzdá. I kvůli vysokým prémiím za neustálé výhry totiž stouplo zadlužení týmu a manažerům nezbylo než uzavřít kontrakt s Qatar Foundation, která za reklamu na dresech v příštích pěti letech Kataláncům zaplatí 150 milionů eur. Logo UNICEF ale vedle reklamy na katarskou nadaci na dresech zůstane a Barça se nevzdá ani dalších humanitárních projektů. V roce 2006 se klub přihlásil k Rozvojovým cílům tisíciletí OSN pro boj s chudobou a ročně na projekty v rozvojových zemích věnuje 0,7 procenta svých příjmů (bohaté státy se v 70. letech zavázaly věnovat 0,7 procenta HDP na rozvojovou pomoc, dnes tento slib plní jen pět zemí ze Skandinávie a Beneluxu).

Barça tak pracuje na udržení pověsti týmu symbolizujícího boj za demokracii a lidská práva, kterou v očích svých fanoušků získala během desetiletí fašistické diktatury generála Franka. „Když Frankovy jednotky napochodovaly do města, byla FC Barcelona na čtvrtém místě v seznamu organizací, které byly pronásledovány. Za anarchisty, socialisty a katalánskými separatisty… Barça se stala zbraní země bez státu, její vítězství byla vítězstvími Atén nad Spartou,“ napsal katalánský spisovatel Manuel Vázquez Montalbán. FC Barcelona, kterou jako klub cizinců a protestantů v katolickém a nacionalistickém městě založil Švýcar Hans Gamper, měla v té době blízko k levici a zasazovala se za katalánskou autonomii.

Během diktatury, kdy centralistický režim rozprášil katalánské instituce a zakázal používání katalánštiny, se stadion Barçy stal jakýmsi „katalánským parlamentem“, místem, kde se mohl každý přihlásit k potlačované identitě. Vznikla tehdy rivalita s Realem Madrid, který byl vnímán jako velvyslanec Frankových generálů.

„Nemohli jste křičet ,Franco, ty vrahu!‘ na ulici, tak lidé místo toho aspoň křičeli na hráče Realu. Je to známý psychologický fenomén,“ cituje nizozemský sportovní novinář Simon Kuper barcelonského sociologa Lluíse Flaquera. Symbolickým začátkem fotbalové nenávisti byl zřejmě zápas v Madridu v roce 1942. Rozhodčí tehdy pískal tak jednostranně, že Madrid vedl v poločase 8:0. Když hráči Barçy odmítli nastoupit do druhého poločasu, přišel do jejich kabin voják se samopalem a odvedl je na hřiště.

V demokratickém Španělsku Barça ztratila disidentský náboj, zvláště v době, kdy jí fandí i současný premiér. I středeční odveta semifinále Ligy mistrů s Realem Madrid ale bude střetem ideologií, i když už jen těch fotbalových a manažerských. Bude to duel útočící Barcelony proti defenzivnímu Realu, odchovanců proti drahým nákupům.

Takže: Barça do toho!