Dopisy

V ZÁŘÍ BUDE HORKO

Respekt 15/2011

Ráda bych zareagovala na článek Jiřího Soboty. Ačkoli přináší řadu zajímavých postřehů ze současného Izraele, pomíjí některé souvislosti, jež jsou pro vyznění textu – a pro pochopení tamější situace – celkem zásadní.

Především je to pojetí Izraele jako „zlaté klícky“, enklávy prosperity, kterou Izraelci slovy Jiřího Soboty „obkroužili konstrukcí, kterou nazývají ,separačním plotem‘, zatímco Palestinci těmto osmimetrovým betonovým kvádrům opentleným ostnatým drátem říkají ,zeď´ (nebo rovnou ,segregační zeď´)“. Nejčastější název pro onu zeď je však jiný, a sice bezpečnostní zeď, bezpečnostní bariéra. Autor však nezmiňuje poměrně důležitý fakt: že ke stavbě zdi nevedla Izrael svévolná snaha uzavřít palestinská území, ale zájem o vlastní bezpečnost; že její stavbu vyprovokovaly události druhé intifády, kdy ze Západního břehu pronikali bez větších problémů do Izraele členové militantních teroristických skupin – sebevražední atentátníci. Ti od počátku bojů (podzim 2000) do výstavby zdi (léto 2003) zavraždili 293 lidí (většinou civilistů, včetně žen a dětí) a 1900 zranili. Díky bariéře počet atentátů klesl o 90 procent. Pro Izraelce byla její konstrukce nejkrajnějším řešením, neboť mj. symbolizovala skutečný konec snu o „přátelském míru“ s Palestinci, v nějž v 90. letech většina z nich doufala.

A dále: autor cituje v článku „kultivovanou ženu“, vedoucí kulturního centra ve východním Jeruzalémě Ranii Eliasovou (mimochodem, tato „vzdělaná a nezávislá žena“ se angažovala také v organizaci Palestinská kampaň za akademický a kulturní bojkot Izraele, jejíž náplní rozhodně není snaha o korektní vztahy s Izraelem, ale ostrakizace této země na poli vědy a kultury). Eliasová líčí byrokratické peklo, které jí Izraelci připravili: každý půlrok žádost o povolení k pobytu, zákaz létat z telavivského letiště atd. Jenže tato opatření platí opět až od doby druhé intifády a jejich cílem není ztrpčovat život ani paní Eliasové, ani jiným kultivovaným palestinským ženám, ale znovu čistě bezpečnostní důvody s ohledem na dobu, kdy byly výbuchy autobusů, aut a bomby v restauracích na ulicích izraelských měst téměř na denním pořádku.

Ve zmíněné reportáži mě zarazilo i to, s jakou lehkostí autor popisuje mladé izraelské vojáky a vojačky, kteří nechávají „nonšalantně pohupovat přes rameno“ své samopaly, nebo když tvrdí, že ti Izraelci, kteří žijí „hlouběji ve vnitrozemí Izraele, mohou dnes na celý problém (tj. soužití s Palestinci) po návratu z armády vcelku zapomenout“. Těžko lze zapomenout, už z jednoho prostého důvodu: každého izraelského rodiče čeká okamžik, kdy jejich teenager (hoch či děvče) odejde na dva až tři roky do armády, kde ho čekají rozhodně náročnější situace než nonšalantní pohupování samopalem. Možná i obrana vlastní země, s jejíž existencí se palestinští a arabští vůdci dosud nesmířili.

Alice Marxová, Praha

VÁŠ BŮH JE VRAH

Respekt 12/2011

Autor článku Jan Adamec uvádí, že Sergej Kirov byl moskevským stranickým lídrem. Jen pro upřesnění – Kirov nepůsobil v Moskvě, ale v Leningradu.

Ze slovenských Košic zdraví Josef Vavrouch