Běh na dlouhou trať

Zvoní budík. Nad Kavkazem svítá. Postavím vodu na ranní kávu a čaj. Posnídám se svým kolegou a vyrážíme na ranní brífink. Jako členové monitorovací mise EU v Gruzii začínáme každý den informativní schůzkou o dění v Gruzii a v naší zóně. Naše základna je umístěna v městečku Gori.

Po schůzce se rozdělíme do patrol. Nasedáme do obrněných aut a vyrážíme směrem k jihoosetské linii. Monitorovací mise EU byla v Gruzii rozmístěna jako reakce na pětidenní konflikt mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008. Tehdy byla podepsána úmluva zvaná „Six Point Agreement“. Na základě tohoto dokumentu mise EU v Gruzii dohlíží na stabilizaci a normalizaci celé situace po odtržení Jižní Osetie od Gruzie. Pozorovatelé EU jsou rozmístěni i podél abcházské linie. Nemluvím o „hranicích“, protože až Abcházii a Jižní Osetii uznalo jako samostatné státy pouze Rusko. Pro Gruzii jsou to jen „odtržené“ regiony se svou samosprávou.

Po odjezdu ze základny směřujeme do gruzínských vesnic podél linie s Jižní Osetií. Naše patrola, která se skládá z mojí maličkosti, francouzského a dánského kolegy, zastavuje ve vesnici Koda. Od Jižní Osetie ji dělí jen necelých 500 m. Ve vesnici je 100% nezaměstnanost. Většina mužů se každý den schází na ulicích, kouří, hrají karty a čekají na to, až se začne stmívat. Zas další den za nimi.

Vysedáme z aut s naší překladatelkou. „Dobrý den. Jak se máte? Něco nového?“ „Nic nového. To víte, pořád bez práce. Hodně věcí nám chybí. Nemáme dřevo na topení. Máme problém jít na dřevo do lesa, protože se bojíme, že nás Rusové zatknou a odvezou do Cchinvali.“ Jednou za čas se stává, že ruské pohraniční hlídky zatknou nějakého Gruzínce, který podle nich překročil administrativní linii Gruzie s Jižní Osetií. Tento člověk může být propuštěn za pár dnů, ale i pár týdnů. Podle výpovědi lidí po zatčení je o ně ale dobře postaráno.

Jdeme do domu paní Nino. Její manžel byl zadržen na začátku března 2011 a pořád čeká na propuštění. „Jak se to přihodilo?“ „Manžel byl na poli a najednou se tam objevili Rusové a zajali ho. Nevíme proč!“ „Nevíte, jestli u sebe neměl nějakou zbraň?“ „Měl u sebe jen podomácku udělanou střelnou ,palici‘.“ Pár místních nás vede na místo, kde prý byl její manžel zadržen. Podle všeho se událost přihodila ještě na gruzínské straně. Nikdo z místních ale nemůže potvrdit, že to proběhlo tak, jak nám to popisují, a tak jsme ve svých závěrech velmi opatrní. Ještě se vracíme zpět do domu paní Nino. Mezitím se tam sešlo pár žen, které s námi chtějí mluvit o svých každodenních starostech. „V létě budeme potřebovat vodu na zavlažování našich polí. Pokud se nám stane to co minulý rok, nebudeme mít skoro nic.“

Minulý rok byl pro Gruzínce žijící podél jihoosetské linie velmi těžký. Sucho, kroupy a nedostatek vody, která teče z Jižní Osetie, připravily většinu místních o sklizeň. Neměli nic na prodej. Ten dělá 80 % jejich příjmu za celý rok. Ceny potravin se kvůli inflaci zvedly o několik procent. Stát lidem poskytl během listopadu a prosince asi 50 kg mouky. Pro několikačlenné rodiny, které jsou v Gruzii obvyklé, vydrží takové množství mouky jen na několik dní. Proto většina místních očekává tento rok s obavami.

Po několika rozhovorech se vracíme zpět na základnu. Můj francouzský kolega jde napsat zprávu. Já odjíždím ještě dotankovat. Po bezpečnostní prohlídce auta před branou základny zaparkuji. Beru svou neprůstřelnou vestu a helmu do skladu. Pozdravím se s kolegy a jdu domů. Nějak tak vypadá můj každodenní život v Gruzii. Někdy je to veselejší, někdy jsou příběhy lidí smutnější. Jde o běh na dlouhou trať. Gruzínci věří, že se to jednoho dne zlomí. 

Milan Boldi, člen mise EUMM v Gruzii