Záhada Štefcovy pistole

To chladné říjnové ráno loňského roku, kdy policie zastavila jeho auto, mířil Jaroslav Štefec do své kanceláře na ministerstvu obrany. Ale pistole, kterou o chvíli později našli policisté na podlaze za sedadlem, znamenala v ten okamžik pro muže pověřeného rozkrytím korupční sítě na ministerstvu obrany konec nadějí na další kariéru. Minulý týden vyšetřování případu skončilo s výsledkem, který mezi zasvěcenými vyvolává lehký třas v kolenou: nevylučuje totiž, že pistoli podstrčili do auta sami policisté. Ve Štefcově „kauze“ totiž mohlo jít o pomstu muži, jehož práce na ministerstvu odstavila mnoho firem od stamilionových a miliardových toků veřejných peněz.

32A_jaros01_R16_2011_s.jpgDrama na Evropské

Vyšetřování nálezu pistole skončilo zvláštním patem. Experti nenalezli na pistoli žádné otisky ani žádné další biologické stopy. Zbraň byla totiž postříkána speciální kapalinou, která všechny stopy rozpouští. Pachová zkouška na rukou úředníka Štefce vyloučila, že by pistoli držel ten den ruce, a on si je jistý, že když ráno nasedal do auta, žádná pistole v něm nebyla – vytřepával totiž podlahové koberečky právě v místech budoucího nálezu. A jelikož vyšetřovatelé považují za vyloučené, že by zbraň do auta podstrčili zasahující policisté, máme tu tedy jednu velkou záhadu: jak se ta nebezpečná a fatální věc loni v říjnu vlastně ve Štefcově soukromém citroënu ocitla.

Vyvrátit podezření, že pistoli podstrčili do auta policisté, je důležité. V zemi, kde vysocí policejní důstojníci patřili mezi bosse zločineckého Berdychova gangu nebo kde si ministr vnitra (Gross) založil speciální policejní tým jen za účelem hledání kompromitujících materiálů na politickou konkurenci, není představa policistů podílejících se na pokusu diskreditovat muže hájícího veřejnou kasu bohužel nijak obtížná. Štefec loni v říjnu připravoval klíčovou obměnu způsobu armádních obchodů a vznik nezávislého Národního úřadu pro vyzbrojování, který měl armádní nákupy řídit. Štefec byl i motorem týmu zpracovávajícího pro novou vláduhloubkový audit podezřelých armádních nákupů za posledních deset let. Mohl být cílem mnoha obchodníků, a dokonce i armádních úředníků, jejichž kšefty ohrožoval. Proto je důležité vědět, jak pečlivě a přesvědčivě policie citlivý případ, ve kterém mohli figurovat i její vlastní lidé, prošetřovala, než jej uzavřela.

„Jel jsem jako každý den stejnou cestou do úřadu. Na Evropské jsem si v odrazovém zrcátku všiml, že se za mnou otáčí z protisměru policejní auto,“ vzpomíná na osudný den Jaroslav Štefec. Auto spustilo výstražný signál a Štefec s policisty nalepenými na zadní nárazník zajel k okraji silnice. „Jel jste nějak divně,“ řekli mu prý dva zasahující policisté, když se jich ptal, co se děje. „Máme podezření, že jste pil.“ Dechová zkouška to podezření vyvrátila. Doklady měl Štefec taky v pořádku. Jenže kontrola tím neskončila: policisté Štefcovi oznámili, že pátrají po zmizelé Aničce a požádali jej, zda si mohou prohlédnout celé auto. V tu chvíli se na místo přiřítil další hlídkový vůz a zablokoval Štefcovo auto zepředu.

Ani v kufru policisté nic podezřelého neobjevili, ale všimli si, že Štefec má na opasku pouzdro s malou pistolí. Úředník proto hlídce předložil zbrojní pas a jeden policista si jej odvedl k autu blokujícímu Štefcův vůz zezadu. Zbývající třipolicisté zůstali u Štefcova auta. Kontrola zbrojního pasu trvala zhruba tři minuty, a když se řidič vrátil zpět ke svému automobilu, čekalo jej překvapení. „Jeden z těch policistů se mě zeptal, zda nemám další zbraň. Když jsem tuto možnost odmítl, řekl mi, že v autě našli další pistoli. Ukázal mi, že na podlaze za sedadlem je další zbraň a žádal mě, abych mu ji předal,“ vzpomíná Štefec. „To byla asi nejhorší chvíle mého života. Okamžitě mi došlo, že na mě něco ušili. Že ta kontrola nebyla jen tak. Řekl jsem jim, že se zbláznili, že se té pistole ani nedotknu. Navíc jsem si v tom okamžiku uvědomoval, že v pouzdře mám pořád svou legální pistoli. Stál jsem u zábradlí a bál jsem se udělat jakýkoli pohyb ve strachu, aby si to špatně nevyložili a nezastřelili mě.“

Drama na Evropské trvalo poměrně dlouho. Policisté zavolali někam vysílačkami a během následující hodiny přijela další dvě auta. „Stál jsem tam v zimě v košili s krátkým rukávem a mrznul, kabát jsem měl na zadním sedadle, ale ani za nic jsem se nechtěl k té pistoli v autě přiblížit. Nebyla to paranoia. Prostě mi to v hlavě secvaklo a já měl pocit, že se řítím do velkého průšvihu,“ říká Štefec. Události se mu totiž propojily se čtrnáct dnů starou příhodou, kdy ve dvou dnech po sobě zaznamenal, že jej cestou do úřadu, domů i při projížďkách po Praze sledují dvě auta, černý superb a modrý yeti. Štefec si nafotil jejich poznávací značky a předal je Vojenské policii.  Ta zjistila, že si auta pronajali v jedné pražské půjčovně dva muži, kteří se podle majitelů půjčovny prokázali policejními průkazy – jejich skutečnou totožnost prý ale nikdo v půjčovně nezjišťoval a nezjistila ji ani Vojenská policie.

Jako poslední přijel na Evropskoupolicejní technik, vzal ze Štefcových rukou pachové vzorky a společnost se přesunula na služebnu. „Policistům technik žádné vzorky nebral. Vzpomínám si, že měli rukavice. A navíc, než přijel technik, jeden z policistů, kteří mě zastavili, na deset minut odjel. Kdyby mně tu pistoli podstrčili, mohl se rukavic, v nichž podstrčili zbraň, zbavit,“ upozorňuje Štefec. Na služebně mu sejmuli otisky, vyšetřovatelka oznámila, že bude vyslechnut jako svědek, a Štefec vypověděl, co se stalo. 

Na prověrku zapomeňte

Když nastoupil loni do funkce Alexandr Vondra, začal hledat lidi, kteří mu pomohou přestavět systém nákupů zbraní. Štefce Vondrovi doporučil Luboš Dobrovský, člen týmu, který vypracovává tzv. Bílou knihu – jakýsi Vondrův manuál o velké reformě armády i způsobu jejího vyzbrojování. Štefec dostal za úkol postavit Národní úřad pro vyzbrojování už před dvanácti lety od tehdejšího ministra obrany Vetchého. Práci tehdy nedokončil, ministerstvo musel opustit po patnácti měsících kvůli své kritice nákupů letounů L-159 a gripenů – jak se později ukázalo, kritice naprosto oprávněné.

Od Vondry dostal Štefec na starost analýzu armádních nákupů od roku 1998, jejíž výsledek měl předat vedení ministerstva obrany na konci listopadu. Prověřoval nákup gripenů, pandurů, letadel CASA, obrněnců Iveco a Dingo a desítek dalších obchodů. Už v půli října unikaly do médií informace, že většina nákupů nese velké stopy korupce, manipulace, falšování dokladů, vystavování neplatných smluv, které kryly obchody bez výběrových řízení. Chyby, jež Štefec a jeho lidé objevili při nákupech, vedly Vondru k oprášení myšlenky postavit Národní úřad pro vyzbrojování, který by koordinoval armádní strategii s nákupem zbraní. Něco, co je v zemích NATO běžné, ale v Česku to nefungovalo. Úkolem pověřil ministr Štefce a uvažovalo se, že Štefec stane po vzniku instituce i v jejím čele.

Audit byl dokončen, předán vedení obrany a také policii, které dnes slouží jako jeden ze základních kamenů k vyšetřování několika nejdůležitějších korupčních případů v armádních zakázkách. Pistole pod sedadlem však přinesla Štefcovi velký problém – položila otazník před jeho bezpečnostní prověrku. „Pokud by mi tu pistoli přišili, mohl bych na prověrku zapomenout. Znamenalo by to konec práce na vzniku národního vyzbrojovacího úřadu a odchod z ministerstva,“ říká Štefec. Navíc říjnovou akci je potřeba zasadit do kontextu. V tu dobu byl ministr Vondra obviňován zbrojařem Richardem Hávou, že se podílel na prosazení korupčního nákupu obrněnců Pandur, Kalouskovo ministerstvo financí chvíli předtím začalo prověřovat Vondrovy účty za působení ministra pro evropské záležitosti. O jedné důležité věci se tehdy nevědělo – tři dny před nálezem pistole začal Kalouskův FAÚ prověřovat ProMoPro. Že by to vše bylo někým plánováno, mohou být divoké spekulace, ale pro policii vyšetřující nelegální pistoli to mělo znamenat impulz k hloubkovému prověření, co se během Štefcovy silniční kontroly vlastně stalo.

Co když to dají mně?

„V tom říjnu jsem okamžitě po nálezu pistole volal ministru Vondrovi,“ říká Štefec. Vondra slíbil, že požádá ministra vnitra Johna, aby policie věnovala případu zvýšenou pozornost, a podle informací Respektu zadal i Vojenskému zpravodajství, aby pozadí celého případu prověřilo.

Dnes tedy máme první výsledky. „Na pistoli se nenašly žádné stopy, policie případ uzavřela s tím, že se žádný trestný čin nestal, a předala případ městskému úřadu jako přestupek,“ tvrdí tisková mluvčí pražské policie Andrea Zoulová. Je to naprosto nesrozumitelná odpověď. Je tu přece nelegální pistole, kterou do auta musel někdo dát. A proč přestupek, kdo jej spáchal, když proti Štefcovi neexistují žádné důkazy? Podrobnější vysvětlení však už od policie nedostaneme. Podobné je to s Inspekcí ministra vnitra, která prověřovala možnost, že by pistoli do auta podstrčili policisté. „Tuto možnost jsme vyloučili,“ říká tisková mluvčí inspekce Radka Sandorová. Jak to vyloučení probíhalo? „Máme standardní vyšetřovací metody,“ dodává mluvčí a je to její poslední odpověď.

Spis má dnes na stole státní zástupkyně Markéta Pánková, která rozhoduje o jeho definitivním ukončení. Podle ní je vina policistů vyloučena jejich výpovědí, ve které jeden druhému dosvědčují, že žádný z nich pistoli do auta nepodstrčil. Ale proč by si  nelegální pistoli pořizoval Štefec, který si na zbrojní pas mohl koupit třeba pět pistolí? „My netvrdíme, že si ji tam dal, a já sama nevím, proč se to má řešit jako přestupek, ale chápejte, svědecké výpovědi jsou v každém kriminálním případě tím klíčovým důkazem a tady máme čtyři shodné výpovědi policistů. Vyšetřovatel neměl o jejich výpovědi žádné pochybnosti a já už vám víc neřeknu, protože spis musím ještě řádně prostudovat, abych rozhodla, co s ním dál,“ vysvětluje žalobkyně Pánková.

Případ se zdá podezřelý i členům poslaneckého výboru pro obranu a bezpečnost. „Já to sleduji a jsem už nějakou dobu rozhodnut – až bude vyšetřování uzavřeno – požádat ministra spravedlnosti o vysvětlení, jak to bylo šetřeno. Nechtěl bych totiž, aby potkalo něco podobného i mě, aby mi třeba podstrčili do auta drogy,“ říká Antonín Seďa. Jeho kolega a šéf výboru František Bublan má menší zápal. „Je to podezřelé, ale máme spoustu jiné práce než jen hlídat policii a státní zástupce, jak vyšetřují případy, a zabývat se každým podezřením na jejich selhání,“ tvrdí Bublan. „Jsme zákonodárci, žádní vyšetřovatelé.“

Poslední nadějí na smysluplné vysvětlení přináší vojenská tajná služba. Vojenské zpravodajství se podle jeho šéfa Ondreje Páleníka věcí zatím nezabývalo, protože se nesmělo plést do práce policie. „Ale až vyšetřování skončí,“ říká Páleník, „tak se tím, kdo a proč by mohl stát za případnou diskreditací pana Štefce, pravděpodobně začneme zabývat.“