Vrahem i obětí

Matí, vstávej!“ budí mě jako každý jiný den. Na rozdíl od jiných dnů ovšem hned radostně skáču z postele a jdu do kuchyně. Je to můj první den Mafie, každoroční celopražské hry, při které mám za úkol podle indicií najít a následně dotykem pravé ruky v bílé rukavici zabít svou oběť, dalšího hráče. Problém však je, že zas jiný hráč má najít a zabít mě. Mou jedinou obranou proti němu je má druhá rukavička. Pokud spatřím svého vraha, tak si ji můžu nasadit na levou ruku a on se musí na půl hodiny vzdálit a nechat mě na pokoji.

Nasnídat, umýt a vyrážím do školy. Před barákem se obezřetně rozhlížím, jestli už na mě nečeká, ale ne, zatím mám klid. Ve stejném duchu proběhne i zbytek cesty. Stále nervózně pokukuji po spolucestujících, na ulicích střídavě zrychluji a zpomaluji, až ve škole se mi trochu uleví. Na chodbě před třídou potkávám někoho cizího, nemůže to být on? Nic proti mně nepodniká, tak usuzuji, že to můj vrah spíš nebude.

Škola. Dlouhé hodiny se táhnou a táhnou. Naštěstí moc dneska nevnímám, spíš přemýšlím o svém lovu, který plánuji odpoledne podniknout. Rukavičku mám pro jistotu celou dobu při sobě, jen na tělocvik si ji neberu. No, snad mě to nevytrestá.

Uprostřed tělocvičny se rozřazujeme do týmu, když tu slyším své jméno: „Martineee!“ A vzápětí se z šatny řítí postava s kuklou přes obličej a bílou rukavicí! Sakra, takže se mi to přece jen vymstilo. Dávám se do běhu a mizím v druhé šatně, vrah mě následuje. Dobíhám ke dveřím a prosím, ať nejsou zavřené. Mám štěstí, nejsou. Prolítnu jimi a řítím se druhou šatnou zpět do tělocvičny, ve spěchu mě nenapadne vzít si z ní kalhoty, kde mám rukavici. Příště. V tělocvičně prudce zatáčím zpět a běžím skrz šatny druhé kolečko, jen doufám, že vraha nenapadlo běžet druhým směrem. Vypadá to, že ne. Cestou popadám své kalhoty a už znovu v tělocvičně z nich vyndávám rukavici a vrahovi, který právě vbíhá, ji už s vítězoslavným gestem ukazuji nasazenou. Přežil jsem a třída aplauduje! Vrah si už jen v rychlosti podává ruku s tělocvikářem, který stále stojí jak puk a stěžuje si na to, že běhá v tělocvičně bez přezůvek. Pak nepoznán rychle mizí. Tělocvikář má naštěstí pochopení a po rychlém vysvětlení se akorát diví, že se něčeho takového dobrovolně účastním.

Po škole vyrážím na lov, mířím do Dejvic, moje oběť chodí na FEL. Ve čtyři hodiny mu končí škola, tak to snad stihnu. Stihl jsem a za deset minut čtyři již sedím před budovou a sleduji východ. Něco je ale špatně, studenti již houfně opouští školu, jen letmo zaslechnu rozhovor dvou studentů: „Dnes, jak nás pustil dřív, to bylo fajn, co?“ Takže jsem asi přišel s křížkem po funuse. Rozhoduji se ještě chvíli počkat, jestli se náhodou neopozdil, ale oběť nevidím. Zato si všimnu postávajícího člověka kousek ode mne, který se kouká mým směrem. Že by můj vrah? Ještě chvíli sedím a občas ho pozoruji, proč na mě pořád kouká? Po chvilce to nevydržím a spěšně vstávám a rychle odcházím. Když se po chvíli ohlédnu, již ho nikde nevidím, tak to byl asi planý poplach. Zamýšlím se nad tím, a že by to byl opravdu můj vrah, mi náhle přijde velice nepravděpodobné. Kdyby mě stopoval od školy, jistě by mě zabil již v metru a náhodné setkání je asi nereálné. Svou oběť už dnes asi nenajdu, tak se vydávám na cestu domů.

Doma se z nedočkavosti pouštím do vyhledávání dalších informací, a tak googlím a googlím. Sem tam na něco narážím, ale žádný poklad neobjevuji. S trochu trpkou náladou toho tedy nechávám a jdu pro dnešek spát. První den jsem tedy nikoho nezabil, ale zase i já jsem stále živý. A tak s napjatým očekáváním zítřejšího lovu usínám. S rukavicí pod polštářem samozřejmě. 

Martin Votruba, student