Písně soběstačných pesimistek Čokovoko

Můj lover mi jednou večer vyčte: Seš vyjebaná pesimistka, úklidu neříkáš úklid, ale čistka, chci, aby ten tvůj smutek utek, jinak budu jiné buřtomilce stříhat živý plůtek.“ Podobně nemilosrdnými sebereflexemi, jaké nabízí skladba Štěstí, se první regulérní CD brněnského dua Čokovoko s provokativním názvem Hudba doslova hemží. Skoro každá věta působí jako osten propichující bublinu životních iluzí, jaké jen o svých perspektivách může chovat žena mezi dvacátým a třicátým rokem života.

Přímočarý cynismus Čokovoko zchladí jakékoli vyhlídky na kariéru či pocit štěstí. Uspokojení nepřichází ani ve vztahu, muži jsou v očích soběstačných partnerek jen neschopní a pustnoucí tvorové, z nichž se po chvilkovém povyražení stane přítěž. O dětech se tu mluví jako o suvenýrech nebo duplikátech. Čokovoko se stylizují do role věčných loserů a síla pesimismu jednoho pokolení si zde v ničem nezadá s bondyovským „Když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet“, které kdysi vyslovili The Plastic People of the Universe.

Jak se krotí žal

Svým debutem Best of, který daly před třemi lety na web zdarma ke stažení, se Čokovoko staly senzací českého internetu. Jinak introvertní dívky Zuzana Fuksová a Adéla Elbel měly drzost v hudbě dělat věci, jak se nedělají. Nepasovaly do kolonky kapela a už vůbec ne do škatulky hip hop, byť jí byly formou nejblíže. Jejich přístup byl radikálně jednoduchý: do převzatých instrumentálních podkladů – od Village People, Vanilla Ice nebo The Streets – rýmovaly tu sarkastické, tu přisprostlé a někdy jenom ztřeštěně přiblblé texty o ženském údělu, partnerském soužití a pokleslé televizní kultuře.

Slovo rýmování je použito záměrně, protože o dovednosti rapu nemůže být v podání Čokovoko řeč, chybí jim patřičná technika „flow“ i cit pro rytmus. Na tom ale vůbec nesejde. Dívky totiž naplňují onu prazákladní maximu punku a ostatně i hip hopu, která hlásá: pokud máte co říct, na umu nesejde.

Česká scéna se dlouhodobě utápí v bezčasí. Nenašla si svoje téma. Mainstream se dokola nostalgicky ohlíží po bezstarostnosti normalizačního popu a zavedení polistopadoví interpreti buď volí nezávazná úniková témata, nebo se s nepřesvědčivými výsledky snaží napodobovat západní vzory. Čokovoko ovšem v tomto kontextu našly kuráž uchopit nepojmenované a nepřežvýkané motivy z bezprostředního okolí. Podobně jako česká nová vlna reagovala civilním přístupem na jazzrockové samožerství sedmdesátých let, tak i Čokovoko hledají inspiraci ve svém místě a ve své době.

Vycházejí z pocitu emancipované ženy obklopené krizí mužských hodnot, potýkají se s brněnským pocitem méněcennosti i s tím, jak do našich životů prosakuje globální popkultura. Zahrávají si s tím, že jazyk reklam se pomalu stal novou lidovou slovesností a postavy z reprízovaných amerických seriálů se v jejich příbězích mísí s postkomunistickými reáliemi. Všemu tomu galimatyáši čelí dvojice zpěvaček s cynickým úšklebkem a dohnáním věcí ad absurdum, jako když ve skladbě Sebevražda zacitují melodii Lady Carneval s textem: „Kája Svoboda věděl, jak se krotí žal, proč proti sobě obrátil samopal?“

Něco se ale na Hudbě oproti internetové kolekci Best of zásadně změnilo. Čokovoko tu totiž opustily rovinu prvoplánových legrácek a samoúčelně střelených hříček. Poslech jejich nového alba sice stále zůstává nesmírně vtipným zážitkem, nicméně humor už nefunguje na první signální soustavu, ale mrazí z něj v zádech. Stal se z něj filozofický rámec a nabitá zbraň, s níž se čelí nepříjemné realitě.

K ukotvení v domácím prostředí navíc přispívá hudební stránka desky. Aby neměly opletačky s autorskými právy, využily Čokovoko známosti s brněnskými muzikanty minulých generací, jako jsou bigbítoví průkopníci Synkopy 61 nebo novovlnní Odvážní bobříci. Hudební šéf alba a producent Tomáš Kelar (někdejší člen britských kytarových Mountaineers) vystavěl na starých samplech instrumentální podklad poloviny skladeb. Nejenže tak Hudba skutečně dostojí svému názvu a všechny skladby dýchají vzdušnou produkcí, ale slovní hrátky Čokovoko díky tomu získaly potřebné kořeny. Staly se součástí přerušené tradice.

Hudba je album, které sice mohly natočit jen a pouze dvě dvacátnice v Brně v roce 2011. Ovšem právě díky této autentické jedinečnosti má šanci stát se konzervou jednoho životního pocitu a jedné doby.

Kapela zahraje z nového cédé Hudba v Paláci Akropolis 21. 4. 2011.